Věděla jsem to.

Včerejší terapie byla zajímavá.. psycholožka mi řekla, že můj oblíbený film, co mi mě samotnou připomíná, skrývá odpověď na to, jak se vyléčit. Což je samo o sobě dost zajímavý.

Tak si ho teď pustila a asi je to pravda.. věděla sem tohle už u toho prvního psychologa. Věděla jsem, že přesně tohle potřebuju. Aby ty dvě mé osobnosti ve mě přestaly mezi sebou už zápasit, začaly se samy navzájem bezmezně milovat a hlavně! Spolupracovat. Jako celek. Protože: za tohle hudba nemůže, to snad víš, ne?

Full of hate #3 z App Nepanikař!

Když jsme dnes dělali chlebíčky s rodiči, přišla nějak řada na školníka a já se nějak dostala "do ráže" a řekla sem s klidem, že je to blbec, že ho nenávidim, že je to debil a s každym slovem se to stupňovalo. Na to mě taťka zastavil a říká: seš mladá, proč seš tak naštvaná na všechny, nenávidíš hanu, školníka atd. Je to tak. Došlo mi, že sem fakt doslova plná nenávisti a že i tohle může lidi ode mě odstrašovat. Držim hubu, ale když už konečnu tu pusu otevřu, tak sou v tom i takový ty emoce, co sem x let držela pod pokličkou a už to nezvládám udržet. Prostě emoce se rozlítnou po okolí. A já už to ale fakt nezvládám. Já nenávidim lidi, nenávidim to, co mi provedli, co mi dělají. Protože ano, už mi k narozeninám nikdo nepřeje jen to nejhorší, nepřeje si, ať při cestě do chorvatska se s náma autobus, co já vim, posere, přepadne nebo do nás někdo nabourá, už fakt nevim jak to přesně sestra řekla. Ale taky se mi za to nikdo neomluvil a jak říkám už několik článků dozadu, prostě se nic nezlepšilo. Pořád sem jen troska a časem "troskovatím". Snad jediným pozitivem, kterým to můžu zakončit je to: haleluja, že sem na to vůbec přišla. Taky sem na to nemusela přijít nikdy.

Pryč

Bože, tak moc už chci pryč. Už nevydržím s těma debilama tady žít. Jako bych byla zpátky v roce 2015-17, kdy mi záviděli i to, že vstávám ve čtyři hodiny, abych v šest na gymplu už mohla cvičit. Jediný, co mě zde momentálně drží je čiči a strach. Strach z postavení se na vlastní nohy. Bez toho, aniž bych byla na ně finančně vázaná, což je ještě trošku problém. A nejen po finanční stránce. Ale z toho, že bych už byla volná. Že bych byla konečně sama za sebe. Brání tomu i fakt, že než dostuduju.. budu snad o deset let starší. Tohle mě strašně štve. To studium. Sfoukla bych to všechno za dva tři roky. Nedělá mi to problém. Na gymplu mě trval celej školní rok čtyři měsíce. A to sem musela dělat ty debilní pracovní listy, který byli úplně k ničemu. Každej den 7-9 testů, v pohodě. A po těch třech letech jít konečně učit. Čtyři dny v týdnu a ten pátej chodit na hodiny klavíru (protože to už moc sfouknout nejde. Snad jen o trochu, ale chce to prostě čas). Tohle je sen. Navíc si zajištěná. Sama sebou. Jako sorry, taky su proti mama hotelu, ale na druhý straně.. u většiny studentů to ani jinak udělat nejde. Jo, třeba moje sestra, která tu byla asi do 27, tak to jo. Ta dělala hovno a jen všechno vyžírala, aby se napakovala. Ale mám pocit, že u té většiny to prostě ani jinak nejde. A přitom já osobně bych už se fakt ráda usadila. Se všim všudy.

Záznam deníku z appky Nepanikař! #2

Přidávám to takto později, protože jsem se nemohla přihlásit, i když sem zadávala správné heslo několikrát. Whatever, nevermind.

Brečela sem několik hodin u klavíru. Asi jsem šíleně napojená na minulost. Cítím se šíleně vyčerpaná.. ze spánku, ze života. Nemám víru v nic. Všechno kolem mě je bezvýznamný, zároveň skličující. Nemůžu dýchat. Mám pocit, jakobych se topila. Držim se jen tak nosem nad hladinou. Sem tam mi voda zalije nos, ale stále se snažím lapat po dechu. Nejde ani o to, že se topím. Ale že podemnou není kilometry hluboko nic. Na nohou a rukou mám šutýrky, co mě tahají dolů k tomu dnu. A navíc mám pocit, že tohle sem si vlastně i přála. Tak moc jsem se v tom i sama utápěla. Od předškolního věku se mi zdáli opravdu hnusárny. Křičela sem, hlavně tedy sama pro sebe, abych teda nikoho nevzbudila. Naučila sem se to schovávat v sobě. Zdáli se mi tak dlouho, že jsem se naučila s nimi nějak vycházet. Koukala jsem se jim do očí. Oni na mě řvali, já se jen vystrašeně na ně dívala. Koukala jsem se na zjizvený obličej mé matky, která mě nechala samotnou stát uprostřed vylidněného města. Dívala jsem se do zářících očí monster šelem až po ta lidská. Dokonce když sem byla vzhůru a viděla je. Slyšela. Byla sem vystrašená, ale mlčela a koukala se. Až sem se s nimi jakž takž vyrovnala, ujížděla sem si na psycho filmech. O duchách, ďáblech, normálních lidech, co je posedne demon/ďábel. Milovala sem to. Protože mě to vlastně nemohlo vystrašit. A když mě to fascinovaně vystrašilo, cítila jsem v sobě takový ohníček. V podstatě, že něco takového "se mi stalo" v těch snech. Přesně tato monstra, která mě pronásledovala celý život, byla vlastně jediná, která se o mně celé dětství a dospívající část života zajímala. A tak jsem si z nich v podstatě udělala kamarády. Možná proto jsem se "v podstatě modlila" za to, aby mi bylo zase tak špatně. Někdo "tu pro mě opravdu byl" a ty slzy, co sem denně ronila, ve mě zachovávali alespoň nějaký reálný emoce (protože během školních let to byl spíš strach).

Ale měla sem "za mlada" v co věřit. Třeba že přijede ten princ na bílym koni a bude vyměněn za ta monstra. Nebo nevim. Cokoliv. Že se začnu svěřovat a je někdo pro mě otevřenej tak, jak su já k ostatním. Bože, to bych si přála. Ale jak mi řekla psycholožka, každej tohle prostě neumí. A je to krutá realita (asi), se kterou musím žít. Jen jsem si myslela, že ti lidé, co jsou na dně nebo byli a prošli si, troufnu si i říct, mnohem horšim peklem (kamarádka byla prej vyschýzovaná, za každym chodila a říkala, že všichni zemřeme. Dokonce její rodiče ji vysadili dveře a spala s mamkou, aby ju měli pod kontrolou. Jako sorry, ale tohle je psycho jak kráva. I když nevim co je lepší. Asi ani jedno). Ale ani té nic neříká problemy ostatnich. Teda.. spíš moje. A sme zase u toho. Proč mám pocit, že kolem mě je bublina a že já sem jediná, o kterou ani pes nezavadí? A to mi řekněte. Tak su blbá já nebo co? Já už fakt nevim. Pláč se změnil v agresi. Nejradši bych teď fakt všechny kopla do prdele. Idioti. Nenávidim lidi. Bože. Fakt.

Right now.

Právě teď regulérně brečím u klavíru. Protože mi jedna část sonáty nejde. A to já jsem odolná vůči tomu, když něco nejde. Protože můžete cvičit klidně dvanáct hodin denně (můj rekord btw, průměr 6-8h denně) a vím, že prostě to chce čas. Za dva dny se to třeba zlomí. Navíc vim, že jsem teď od pátku necvičila, protože jsem dostala nový (v pořadí čtvrtý) antidepresiva a měla jsem chuť zvracet, myslela sem, že omdlím a neskutečně mě bolí hlava. I tři dny od po vysazení. Ale cejtim, že to není kvůli tomu hraní. Já vim, že sem teď měla pauzu, sonatu mám novou, prostě pohoda jahoda. To příjde. Spíš mě asi dorazilo, že ani čtvrtý AD nebyly dostačující. Mám strašnej pocit, že si se mnou nikdo neví rady a upřímně? Ani já. Poslední dny mě trošku i trápí to, že mě možná pošle do Bohnic nebo mě zavřou do cvokárny. Já vim, asi to poslední není úplně možnost, co by se třeba stala. Ale mám pocit, že už neví, co se mnou. Nic mi nepomáhá. Nikdo mi nepomáhá. A tak si tak teď brečim. A na tu hlavu (bolavou fyzicky) mi taky ten z*urvenej hořčík taky nepomáhá. Ani další vitamíny. Prostě nevim, co mám dělat. A asi to neví ani na psychiatrii.

Výňatek z deníku aplikace Nepanikař

Mluvily sme zase s matkou o mém stavu, že nemám prostě radost z věcí jak dřiv, nemam víru atd. A ona si to přebrala tak, že potřebuju pracovat, že sem líná a že pocity na omdlení si vymýšlim.

Potom mi zhanila účes, kterej sem jí sestříhala a všichni jí ho strašně chválili i ona sama, a dokonce mi za něj chtěla i zaplatit. Řekla mi dnes, že ten účes je hroznej, padají ji vlasy do oćí a že není teda jako spokojená. Přitom sama dnes říkala, jak ju strašně štve, jak jí všichni hanijou její práci - otec, její otec a že byla ráda, když měla svou matku a babičku, že ju aspoň ony podporovaly. Má to v hlavě jako srovnaný co je oukej, co ne a jak se chovat a nechovat. Akorát praxe je docela trošku jiná.

Chtělo se mi strašně brečet, měla sem fakt nakrajíčku, naštěstí se mi podařilo nebrečet.

Dead inside

Je mi fakt šíleně. Asi je to tím vysazováním. Tak ještě dva dny než přijdu na jiný AD.

Koukám se na video Samiri o zvětšení sebevědomí. Se vším souhlasím. A jo, sama sem si několikrát v hlavě říkala, proč to neudělat ještě jednou, když mi to v r. 2014 vyšlo a cítila sem se líp. Pravdou je, že na to nemám sílu. Vím v podstatě, že sem docela zajímavá bytost, ale nepomáhá to. Cvičím, protože se chci cítit líp a jo, mám hezkej zadek, břicho sem shodila, cvičit teď nepřestanu, ale nepomáhá to. Nepomáhá to mé psychice tak, jako všem jako vždy. Nepomáhá mi prostě nic. Nemůžu z toho uniknout. Jsem prostě totally dead inside.

Tělo bez duše

Zhoršuje se to. Nemůžu absolutně nic dělat. Pořád se povaluju, je mi hrozně, k ničemu se nemůžu dokopat. Večer nemůžu několik hodin usnout a když usnu, tak se milionkrát za noc vzbudím. Ráno mě budí kočka, ale to je miláček docela. A když vstanu, tak su stejně unavená. Jako bych vůbec nespala a su ještě víc vyčerpaná. Takže zalehnu za dvě hodiny zase a spim. Tak to bylo včera. Samozřejmě nemám chuť na jídlo, takže většinu času nejim. A když jim, tak stračky typu popcorn nebo co já vim.

Fakt se snažim zde nebýt tolik pesimistická kor sprostá tak, jak sem si řekla před těma šesti letma. Ale sakra. Fakt je mi nahovno. Je mi na nic a všechno je k ničemu. Nemám vůbec sílu nic dělat. Včera jsem ještě volala s doktorkou, tak mi opět změnila antidepresiva. Už čtvrtý. No, hezký. Vyzkoušela sem už snad všechny možný typy. Tady ty, co sem brala, sem brala zatim nejdelší dobu, od nějakýho 20.12. minulýho roku a vytáhli mě ze sebevraždy (a na pár dní moje naivita, že se všechno zlepší) a sem za to docela ráda, drželi mě jakž takž při životě a při smyslech. Ale už mi nestačí. Sem prostě jen chodící tělo bez duše. Nemám sílu vůbec na nic.