Právě teď regulérně brečím u klavíru. Protože mi jedna část sonáty nejde. A to já jsem odolná vůči tomu, když něco nejde. Protože můžete cvičit klidně dvanáct hodin denně (můj rekord btw, průměr 6-8h denně) a vím, že prostě to chce čas. Za dva dny se to třeba zlomí. Navíc vim, že jsem teď od pátku necvičila, protože jsem dostala nový (v pořadí čtvrtý) antidepresiva a měla jsem chuť zvracet, myslela sem, že omdlím a neskutečně mě bolí hlava. I tři dny od po vysazení. Ale cejtim, že to není kvůli tomu hraní. Já vim, že sem teď měla pauzu, sonatu mám novou, prostě pohoda jahoda. To příjde. Spíš mě asi dorazilo, že ani čtvrtý AD nebyly dostačující. Mám strašnej pocit, že si se mnou nikdo neví rady a upřímně? Ani já. Poslední dny mě trošku i trápí to, že mě možná pošle do Bohnic nebo mě zavřou do cvokárny. Já vim, asi to poslední není úplně možnost, co by se třeba stala. Ale mám pocit, že už neví, co se mnou. Nic mi nepomáhá. Nikdo mi nepomáhá. A tak si tak teď brečim. A na tu hlavu (bolavou fyzicky) mi taky ten z*urvenej hořčík taky nepomáhá. Ani další vitamíny. Prostě nevim, co mám dělat. A asi to neví ani na psychiatrii.
Žádné komentáře:
Okomentovat