Přidávám to takto později, protože jsem se nemohla přihlásit, i když sem zadávala správné heslo několikrát. Whatever, nevermind.
Brečela sem několik hodin u klavíru. Asi jsem šíleně napojená na minulost. Cítím se šíleně vyčerpaná.. ze spánku, ze života. Nemám víru v nic. Všechno kolem mě je bezvýznamný, zároveň skličující. Nemůžu dýchat. Mám pocit, jakobych se topila. Držim se jen tak nosem nad hladinou. Sem tam mi voda zalije nos, ale stále se snažím lapat po dechu. Nejde ani o to, že se topím. Ale že podemnou není kilometry hluboko nic. Na nohou a rukou mám šutýrky, co mě tahají dolů k tomu dnu. A navíc mám pocit, že tohle sem si vlastně i přála. Tak moc jsem se v tom i sama utápěla. Od předškolního věku se mi zdáli opravdu hnusárny. Křičela sem, hlavně tedy sama pro sebe, abych teda nikoho nevzbudila. Naučila sem se to schovávat v sobě. Zdáli se mi tak dlouho, že jsem se naučila s nimi nějak vycházet. Koukala jsem se jim do očí. Oni na mě řvali, já se jen vystrašeně na ně dívala. Koukala jsem se na zjizvený obličej mé matky, která mě nechala samotnou stát uprostřed vylidněného města. Dívala jsem se do zářících očí monster šelem až po ta lidská. Dokonce když sem byla vzhůru a viděla je. Slyšela. Byla sem vystrašená, ale mlčela a koukala se. Až sem se s nimi jakž takž vyrovnala, ujížděla sem si na psycho filmech. O duchách, ďáblech, normálních lidech, co je posedne demon/ďábel. Milovala sem to. Protože mě to vlastně nemohlo vystrašit. A když mě to fascinovaně vystrašilo, cítila jsem v sobě takový ohníček. V podstatě, že něco takového "se mi stalo" v těch snech. Přesně tato monstra, která mě pronásledovala celý život, byla vlastně jediná, která se o mně celé dětství a dospívající část života zajímala. A tak jsem si z nich v podstatě udělala kamarády. Možná proto jsem se "v podstatě modlila" za to, aby mi bylo zase tak špatně. Někdo "tu pro mě opravdu byl" a ty slzy, co sem denně ronila, ve mě zachovávali alespoň nějaký reálný emoce (protože během školních let to byl spíš strach).
Ale měla sem "za mlada" v co věřit. Třeba že přijede ten princ na bílym koni a bude vyměněn za ta monstra. Nebo nevim. Cokoliv. Že se začnu svěřovat a je někdo pro mě otevřenej tak, jak su já k ostatním. Bože, to bych si přála. Ale jak mi řekla psycholožka, každej tohle prostě neumí. A je to krutá realita (asi), se kterou musím žít. Jen jsem si myslela, že ti lidé, co jsou na dně nebo byli a prošli si, troufnu si i říct, mnohem horšim peklem (kamarádka byla prej vyschýzovaná, za každym chodila a říkala, že všichni zemřeme. Dokonce její rodiče ji vysadili dveře a spala s mamkou, aby ju měli pod kontrolou. Jako sorry, ale tohle je psycho jak kráva. I když nevim co je lepší. Asi ani jedno). Ale ani té nic neříká problemy ostatnich. Teda.. spíš moje. A sme zase u toho. Proč mám pocit, že kolem mě je bublina a že já sem jediná, o kterou ani pes nezavadí? A to mi řekněte. Tak su blbá já nebo co? Já už fakt nevim. Pláč se změnil v agresi. Nejradši bych teď fakt všechny kopla do prdele. Idioti. Nenávidim lidi. Bože. Fakt.
Žádné komentáře:
Okomentovat