Pryč

Bože, tak moc už chci pryč. Už nevydržím s těma debilama tady žít. Jako bych byla zpátky v roce 2015-17, kdy mi záviděli i to, že vstávám ve čtyři hodiny, abych v šest na gymplu už mohla cvičit. Jediný, co mě zde momentálně drží je čiči a strach. Strach z postavení se na vlastní nohy. Bez toho, aniž bych byla na ně finančně vázaná, což je ještě trošku problém. A nejen po finanční stránce. Ale z toho, že bych už byla volná. Že bych byla konečně sama za sebe. Brání tomu i fakt, že než dostuduju.. budu snad o deset let starší. Tohle mě strašně štve. To studium. Sfoukla bych to všechno za dva tři roky. Nedělá mi to problém. Na gymplu mě trval celej školní rok čtyři měsíce. A to sem musela dělat ty debilní pracovní listy, který byli úplně k ničemu. Každej den 7-9 testů, v pohodě. A po těch třech letech jít konečně učit. Čtyři dny v týdnu a ten pátej chodit na hodiny klavíru (protože to už moc sfouknout nejde. Snad jen o trochu, ale chce to prostě čas). Tohle je sen. Navíc si zajištěná. Sama sebou. Jako sorry, taky su proti mama hotelu, ale na druhý straně.. u většiny studentů to ani jinak udělat nejde. Jo, třeba moje sestra, která tu byla asi do 27, tak to jo. Ta dělala hovno a jen všechno vyžírala, aby se napakovala. Ale mám pocit, že u té většiny to prostě ani jinak nejde. A přitom já osobně bych už se fakt ráda usadila. Se všim všudy.