Když jsme dnes dělali chlebíčky s rodiči, přišla nějak řada na školníka a já se nějak dostala "do ráže" a řekla sem s klidem, že je to blbec, že ho nenávidim, že je to debil a s každym slovem se to stupňovalo. Na to mě taťka zastavil a říká: seš mladá, proč seš tak naštvaná na všechny, nenávidíš hanu, školníka atd. Je to tak. Došlo mi, že sem fakt doslova plná nenávisti a že i tohle může lidi ode mě odstrašovat. Držim hubu, ale když už konečnu tu pusu otevřu, tak sou v tom i takový ty emoce, co sem x let držela pod pokličkou a už to nezvládám udržet. Prostě emoce se rozlítnou po okolí. A já už to ale fakt nezvládám. Já nenávidim lidi, nenávidim to, co mi provedli, co mi dělají. Protože ano, už mi k narozeninám nikdo nepřeje jen to nejhorší, nepřeje si, ať při cestě do chorvatska se s náma autobus, co já vim, posere, přepadne nebo do nás někdo nabourá, už fakt nevim jak to přesně sestra řekla. Ale taky se mi za to nikdo neomluvil a jak říkám už několik článků dozadu, prostě se nic nezlepšilo. Pořád sem jen troska a časem "troskovatím". Snad jediným pozitivem, kterým to můžu zakončit je to: haleluja, že sem na to vůbec přišla. Taky sem na to nemusela přijít nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat