Nový začátek

 Potřebuju se někam už rychle odstěhovat (výjimečně to není rodiči) do místa, kde mě nikdo nezná, a já bych tak mohla začít úplně nanovo. S čistým štítem.

Abych trošku objasnila to, co mi běží teď hlavou. Chtěla jsem, aby tentokrát přítel dojel za mnou, i když cestování sama za ním je něco, co mi dost dobíjí baterky. Hlavně ta cesta tím vlakem. Hledala jsem tedy nějaký hezký ubytko a těšila se, až tam spolu budeme. Zavřela jsem mobil a už sem chytla úzkosti. Úzkosti z toho, že můžem na někoho narazit (třeba i na bejvalýho). Je tam spoustu lidí, co mě zná. Není to tak, že bych se s ním nechtěla ukazovat. To ne. Nevím, čím to je (asi opravdu tím, že mě tu lidi znaj). Jen cítím, že je správné se někam odstěhovat, kde mě nikdo nezná.

Minulé léto

 Dívám se na starou fotku. Velká nostalgie. Vzpomínám, jak moc dobře mi s ním bylo. Sice některé věci mě strašně srali, teda hodně hodně věcí. Ale když jsme byli o samotě spolu, byla jsem strašně uvolněná. Strašně v pohodě. Jen jsme si uvařili jídlo, zapálili ručně balené cigárko, dali pár piv. Ne že bychom byli opilí (tak jak to dělám vždycky), jen prostě hezky dvě na uvolněnou. On hrál na kytaru, zpíval.. Žila jsem přítomností. Jakoby moje problémy v tu dobu, co jsme byli spolu, neexistovali. Zas bych se tak chtěla cítit. Nebylo by mi líp s ním?

Bez názvu

 Jestli se mi někdy poštěstí a budu mít skvělou rodinu a s dítětem na cestě, řeknu vám to nejdřív před porodem, tolikrát vám jej neukážu.. jestli vůbec, natož je dát k vám na hlídání. Absolutně ne.

Mrzí mě, jak to mám se vztahem s rodiči, a když se snažím to vždycky zlepšit a trošku i říct: "Hej, nejsem tolik oukej.", tak to pak vždy použijí proti mě.. Chováš se jak kráva kvůli práškům, seš vzteklá, atd. Konec konců jsem to sem nedávno dávala na blog.

Je mi z toho do breku (a taky že brečím). Moc bych chtěla, aby mě pochopili a ne aby to schovávali za "ty internety". 

Moje bolavá minulost začala v době, kdy se narodil bratr (tzn.. když mi byly tři). A formovalo mě to až do podoby depressed shit I have always been. Mám pocit, že do té doby, než jsem se dostala do styku s lidmi, který trpí psychickými problémy, jsem ani nevěděla (až tu na blogu), že něco jako deprese atd. existuje. V době mých třinácti/ čtrnáctin jsem se vzmužila a dělala "autosugesci" toho, že jsem chytrá, krásná, úžasná a pořád se hlídat v tom, že se neustále usmívám a taky se nekoukám do země. A světe div se, fungovalo to! Což byl další důvod k úsměvu. A jako třešinkou na dortu: seznámila a následně se dala dohromady s mým nynějším přítelem. Ovšem zas tak růžový svět nebyl. Snažila jsem se dohnat svá promarněná léta na zušce a osm let vecpat do co nejmenšího počtu několika měsíců/let (což se za rok a půl stalo, kdy jsem byla připravená dělat talentovky na konzervu). Mimo jiné v té době jsem přerušila blog. Prvně mě tlačili, abych neseděla na prdeli a cvičila - protože začátky jsou prostě ve všem těžký, a pak, jak jsem začala cvičit, tak jsem byla špatná a nemohla cvičit. Zde se zrodil můj workoholismus a perfekcionismus. Napočítaný cvičení přesně na minuty, který za den procvičím, vstávání ve čtyři, abych mohla cvičit ráno na gymplu před vyučováním. Ale taky na denní bázi byly posměšky od sestry. "To si jako myslíš, že se tam dostaneš? Myslíš si, že je normální poslouchat punk/rock a do toho hrát klasiku? Stejně nikdy nebudeš hrát jak Mozart." (ta poslední je od otce). Nesměla jsem hrát, když byla doma, jedině do osmi a to sem jí ještě musela děkovat, že mi to dovolila. Vypjaté to doma bylo fakt strašně. Musela jsem prosit, aby mi vůbec podepsali přihlášku. Nejhorší to ale bylo před talentovkama, kdy máti dodělávala magisterské studium společně v době mých talentovek. Nesměla jsem hrát. Vůbec. Naštěstí mi přítel před nějakým rokem vyměnil zámek u mých dveří, i do koupelny, a já se mohla zamknout. Tlučení do dveří div se dveře nevysklily, řvaní a telefonáty od otce, že mám přestat, že se chce máti učit. Ne. Natvrdo jsem, uplakaně a vystresovaně, cvičila. Po talentovkách jsem dojela dom. Máti s kamenným výrazem: "Vezmou tě, ne? To je jasný." wtf. Není. Není, protože sem mohla cvičit víc a kvůli vám nemohla! A ještě navíc vystresovaná jako prase. Přišly výsledky: slečno, jste přijatá, jeees! Tak to by mi mohli pogratulovat, ne? Kamarádovi, co se rok předtím dostal, dali jeho rodiče dokonce jako dáreček hrníček s houslovým klíčem a notičkama. Juu, to je sladký. Mně se to třeba stane taky. Nic. Dělala jsem dvě školy zaráz, to už stojí za něco, ne? Ne. Když jdu na mezinárodní soutěž? Nic. Když dodělám maturitu, tak to je něco, ne? Ne. Tak ale až dodělám myslivecký zkoušky, to bude něco, že? A.N.I.H.O.V.N.O. Po všech těchto situacích, kdy jsem byla vystresovaná jako prase, měl se po nich dostavit pocit poplácání po zádech, spokojenost, nadšenost.. ne, jen ještě větší stres. A po tom mě došlo, že jej od nich nikdy nezískám. Je těžký se od toho odprostit. Je to rodina. Ale pěkně prohnilá a postavená na základech nucení a lhaní. Těžko říct, jestli je dobře, že jsem se narodila. Protože mám sebe a (relativně) svůj život ráda, ale když se podívám na tu rodinu.. takový lidé by neměli mít děti. Ale to není jen u rodičů. Ať se podívám kam se podívám, matčina strana i otcova strana není o nic lepší. Nikdo se o mně nikdy nezajímal. Ani děda, ani babička. Prostě: hm. Tváříme se, jak máme šikovnou dcerušku a doma kecy o tom, že dělám hovno a když něco dělám, tak špatně. Je těžký v tom žít. 

Kdysi, ještě na blog.cz, jsem se zařekla, že můj blog bude místo pozitivity, kde každý najde klid a pohodu. Jo, sem tam jsem si postěžovala, ale víceméně jsem byla ve svým světě kouzel a třpytečka sem, jednorožec tam, sem tam zamýšlení a filozofování nad třeba i banálními tématy, prokládány 'fotkami a playlistů měsíce'. To byla "malá" holka, co byla ve svým světě nepolíbená tím, že je nonstop ve stresu, smutku, depresích, úzkostech. Ráda bych byla pozitivní nebo takový content sepisovala sem na blog. Ale já nevím jak. Nechci ten pesimismus na vás přenášet, což takový pocit občas mám. Jenže tohle jsem prostě já. A nemůžu zase psát o školních trablech, láskách nebo přiblblý obrázky, písničky atd, abych zaplácla místo, protože jsem chtěla vydávat obden, a taky se mi to dařilo. Ano, můžeš jít kam chceš, ale tohle ani nejsem já. Nezajímá mě obíhání affs, články vždy obden nebo si počítat pod každým článkem komentáře, což bylo vždy zhruba dvacet, těch komentářů. Jo, mrzí mě třeba, že nejsou témata týdne nebo propagace článků nebo blogů. Byli jsme komunita, teď jsme.. sami za sebe? Asi tak. Nevíme moc o nikom a nikdo neví o nás. Přicházíme o hodně. Je těžké v tom všem najít rovnováhu.

Texty

Docela často dávám na instastories text songů, které vystihují moji náladu (někdy míň, někdy úplně do puntíku), ale nikdo tomu nikdy nevěnuje moc pozornost. No, asi už mi to trklo. Možná je to proto, že si nikdo z (blízkých) lidí nedokáže představit, že bych tohle doopravdy zažívala. Což upřímně.. je trošku unavující.

Never wanted to show I'm weak

I'm falling all over myself

Trying to be someone else

I wish you would dare to walk me home

So I wouldn't have to feel alone

I don't wanna fight the world alone

Cena.

 Klidně mi sundejte všechny moje obrazy a další různý věci, který dokazují, co jsem jako jediná ze všech vašich potomků dosáhla. 

Naštěstí nejsem ve stádiu, kdy bych se kvůli tomu cítila ještě méněcennější. Díkybohu.

Kompliment od otce.

 ".. ty si se v tom klavíru strašně zhoršila. Hraješ čím dál hůř."

... má se mi tím zmenšit sebevědomí, abych do té Prahy nepřestoupila, a tím se od vás i distancovala? To snad ani není normální, aby tohle rodič řekl svýmu dítěti. Nemám slov.

Závistivá po druhé.

 "Kdybys řekla psycholožce, že jsi závistivá, ulhaná a sprostá, bylo by všechno vyřešený a uvolňila bys místo dalším, kteří to doopravdy potřebují."

... oukej.

Nová energie.

 A dost. Tohle musí skončit. Rodiče asi určitě mají potřebu mě potápět a ještě víc psychicky deptat. A když mám pocit (oprávněnej), že sem zase v roce 2015, tak se pojďme přesunout do r. 13/14 a pojďme deptat zase trochu rodiče. Přestaň být smutná, nijaká, naštvaná. Hoď úsměv, prozpěvuj si, dělej lehce šílený věci, jakože si happy af a taky se tak ciť.  Buď zase šílená a probuď to v sobě. Nevím, kde jsem tu energii najednou vzala (asi i z toho, jak dnes bylo hezky), ale jdu do toho. Je to správný.

A jak jsem řekla u psycholožky, že všechny rady z knihy (nedostatečný pocit vlastní hodnoty; myslím) vím a vím, že i fungují, ale že na to nemám sílu, tak hrdě hlásím: mám! Protože nad tím nejde vyhrát nebo se toho zbavit. Jde jen se s tím naučit žít. Tak doufám, že mi to vydrží. 

Přeji všem krásný den a i do vašich životů spoustu sluníčka. Ať jsme všichni pozitivní! (jen ne na covid😅)

Skutečná tvář.

 Ano, vypusť konečně ze sebe to monstrum, co máš v sobě, aby všichni věděli, jak to u nás doma vypadá.

To, že pojedu za přítelem (vztah na dálku; pro připomenutí), jsem si nechala pro sebe až na večer před mým odjezdem - a asi sem udělala dobře. Máma mi to zakázala, že mám zůstat sedět na prdeli, a že nechce, abych jí dovezla covid. Neodpovídala sem. Proč bych taky měla. Dávno už mám po osmnáctinách. Navíc jsem si už chtěla udělat od nich voraz a hlavně po víc jak měsíci do přítelovi náruče. 

Přišla smska příteli od mamky, že doufá, že bude rozumný a přesvědčí mě, abych nejela. Čímž ho uvedla do úzkých. Oba jsme se chtěli šíleně vidět, ale zas na druhou stranu jsme ji chápali. Pak odešla někam nahoru, myslela sem, že za tátou, ale až sem uslyšela řev - něco ve stylu, že je rozmazlený fracek, hned jsem pochopila, že s tátou nemluví. Všelijakými různými způsoby mu hanila jeho rodinu (třeba, že jeho máma mu všechno dovolí; rozvedený rodiče), že je rozmazlenej jedináček a já nevím, co všechno ještě. Resp. to už právě na něj křičela. 

Bohužel (bohudík) celý tento rozhovor slyšel jeho nejlepší kamarád. Je mi ho trošku líto, ale tohle je v podstatě poprvé, kdy někdo uviděl její pravou tvář. A to je na druhou stranu vlastně dobře.

A kdyby někoho zajímalo, jak tento podivný příběh skončil, tak ráno jsem se porozlídla, jestli máti nebude pracovat z domu a když jsem zjistila, že ne, tak jsem si rychle zbalila pár nejnutnějších věcí a na punk odjela do Čech. A díky (mě) za toto rozhodnutí, protože to bylo skvělý.

Jízda na kole.

 Vždycky každý den, kdy jedu ráno a večer za slepicemi na kole, si představuji, jak spadnu, uklouznu na kole. Občas je to děsivý, ale i nějakým způsobem i uspokojující. Dnes ale nastala změna. Chtěla jsem úmyslně spadnout z kola přímo pod auto, abych s tímhle hnusným životem nadobro skončila.

Závistivá.

 Hele. Mně absolutně nezajímá, za kolik si bratr co koupil. Že si kupuje nejlepší ps-ko, k tomu vlastní televizi, mobil, kterýmu se v podstatě rozpadá displej, jak s ním furt hází o zem, protože je nervák. Jen mi příjde absolutně zcestný kupovat si drahý mikiny a pak v nich jít pracovat (myslím tím manuální práce). Strašně moc mě ale na tom všem mrzí to, že mi pak jednoho dne z čista jasna (žádná návaznost na jakoukoli konverzaci, je to docela častý), řeknete, že dělám hovno a že jsem moc drahá. Že musí za mě platit jednorázový poplatek za myslivecký zkoušky, i když teď mám pocit, že jsem ho zacálovala já, kurzy angličtiny a klavír, který mám už od r. 2013/14, ale stále aktuální téma, i když ho potřebuju ke studiu, bože. Tak proč to všechno neinvestuje do vzdělání tak jako já? Jasně. To já jsem závistivá.

Prostě je to strašně vyčerpávající a mým sebevražedným sklonům to moc nepřidává. A tak si tak cvičím na klavír, píšu tenhle článek brečíce, aniž bych na tu klaviaturu nebo klávesnici notebooku viděla.

Teď trochu z jiného soudku, ale souvisí to s tím. Nedávno jsem omylem narazila na smsky bratrance adresovány jeho mámě (před víc jak měsícem sem si blbec utopila mobil - a po 3 letech a půl roce to prostě nezvládl, a teta mi dala její starej, kde ještě zůstali zprávy z "konverzace" - nic mu na to nikdy neodpověděla. Nebylo to hezký čtení. Zprávy byly typu: nechci už žít, nikdy jste mě neměli rádi, mám z vás akorát deprese, já sem dřel a vy radši mluvíte o mladším bratrovi, který je strašně šikovný, ty nejsi moje maminka, mám jinou a musím ji najít.) a strašně moc ho lituju a vím, čím si prochází.. je mi za něho hrozně. Za to v čem musí žít. Ale obdivuju, že to takhle říká své mámě. Já bych nemohla. Protože vím, že by to použili proti mě. Opět. I když on to má vlastně asi stejně. Teď když sem si přečetla ty smsky, je mi všechno tak jasný a všechno dává smysl. Vždycky je na něj jeho máma protivná, nedává mu najest na rodinných oslavách a když mu zemřel jeho otec, tak nebrečel. A asi se mu i trochu ulevilo. Jak jsem mohla být tak slepá? Ale to je asi problém lidí, co mají depresi. Nejde to na nich poznat.

Stejně tak, ač na doporučení psycholožky, nikdy na své sezení nepozvu rodiče. Jen by si hráli na strašně chápaví a citliví, ale pak by to proti mě použili nebo si dělali srandu. Tak jak s těma antidepresivama a jinýma práškama. Že stačí zabrečet a dostanu na předpis cokoliv budu chtít. Takže ne, nikdy je nepozvu, nikdy s nima o tomhle nebudu mluvit. Radši to budu dělat tak, jak už to dělám od dětství. Přesunu všechno dovnitř sebe a budu válčit se vším, co mi kdo řekl nebo udělal proti mě. Jen doufám, že to nedopadne špatně.

Chci.

Alespoň jednou chci být doopravdy slyšena.

The Pretty Reckless - Make Me Wanna Die

Až už je mi to trapný sem skoro pokaždé psát, že to doma nedávám. Že jako by chtěli, abych už zemřela. A pak přijdeme do společnosti a najednou jsem strašně úžasná, kolik toho dělám.. a doma ti řeknou, že se stále válíš a děláš hovno.

A tak místo stěžování si stále na jednu a tu samou věc se chci zeptat vás všech, co to tu čtete.. co dělat mám? Potřebuju rady. Vypsala jsem se tu z toho už tolikrát za skoro sedm let existence tohoto blogu. Je potřeba s tím už ale něco dělat. Něco, co dokáže student, co není dostatečně finančně osamostatněnej..