Bez názvu

 Jestli se mi někdy poštěstí a budu mít skvělou rodinu a s dítětem na cestě, řeknu vám to nejdřív před porodem, tolikrát vám jej neukážu.. jestli vůbec, natož je dát k vám na hlídání. Absolutně ne.

Mrzí mě, jak to mám se vztahem s rodiči, a když se snažím to vždycky zlepšit a trošku i říct: "Hej, nejsem tolik oukej.", tak to pak vždy použijí proti mě.. Chováš se jak kráva kvůli práškům, seš vzteklá, atd. Konec konců jsem to sem nedávno dávala na blog.

Je mi z toho do breku (a taky že brečím). Moc bych chtěla, aby mě pochopili a ne aby to schovávali za "ty internety". 

Moje bolavá minulost začala v době, kdy se narodil bratr (tzn.. když mi byly tři). A formovalo mě to až do podoby depressed shit I have always been. Mám pocit, že do té doby, než jsem se dostala do styku s lidmi, který trpí psychickými problémy, jsem ani nevěděla (až tu na blogu), že něco jako deprese atd. existuje. V době mých třinácti/ čtrnáctin jsem se vzmužila a dělala "autosugesci" toho, že jsem chytrá, krásná, úžasná a pořád se hlídat v tom, že se neustále usmívám a taky se nekoukám do země. A světe div se, fungovalo to! Což byl další důvod k úsměvu. A jako třešinkou na dortu: seznámila a následně se dala dohromady s mým nynějším přítelem. Ovšem zas tak růžový svět nebyl. Snažila jsem se dohnat svá promarněná léta na zušce a osm let vecpat do co nejmenšího počtu několika měsíců/let (což se za rok a půl stalo, kdy jsem byla připravená dělat talentovky na konzervu). Mimo jiné v té době jsem přerušila blog. Prvně mě tlačili, abych neseděla na prdeli a cvičila - protože začátky jsou prostě ve všem těžký, a pak, jak jsem začala cvičit, tak jsem byla špatná a nemohla cvičit. Zde se zrodil můj workoholismus a perfekcionismus. Napočítaný cvičení přesně na minuty, který za den procvičím, vstávání ve čtyři, abych mohla cvičit ráno na gymplu před vyučováním. Ale taky na denní bázi byly posměšky od sestry. "To si jako myslíš, že se tam dostaneš? Myslíš si, že je normální poslouchat punk/rock a do toho hrát klasiku? Stejně nikdy nebudeš hrát jak Mozart." (ta poslední je od otce). Nesměla jsem hrát, když byla doma, jedině do osmi a to sem jí ještě musela děkovat, že mi to dovolila. Vypjaté to doma bylo fakt strašně. Musela jsem prosit, aby mi vůbec podepsali přihlášku. Nejhorší to ale bylo před talentovkama, kdy máti dodělávala magisterské studium společně v době mých talentovek. Nesměla jsem hrát. Vůbec. Naštěstí mi přítel před nějakým rokem vyměnil zámek u mých dveří, i do koupelny, a já se mohla zamknout. Tlučení do dveří div se dveře nevysklily, řvaní a telefonáty od otce, že mám přestat, že se chce máti učit. Ne. Natvrdo jsem, uplakaně a vystresovaně, cvičila. Po talentovkách jsem dojela dom. Máti s kamenným výrazem: "Vezmou tě, ne? To je jasný." wtf. Není. Není, protože sem mohla cvičit víc a kvůli vám nemohla! A ještě navíc vystresovaná jako prase. Přišly výsledky: slečno, jste přijatá, jeees! Tak to by mi mohli pogratulovat, ne? Kamarádovi, co se rok předtím dostal, dali jeho rodiče dokonce jako dáreček hrníček s houslovým klíčem a notičkama. Juu, to je sladký. Mně se to třeba stane taky. Nic. Dělala jsem dvě školy zaráz, to už stojí za něco, ne? Ne. Když jdu na mezinárodní soutěž? Nic. Když dodělám maturitu, tak to je něco, ne? Ne. Tak ale až dodělám myslivecký zkoušky, to bude něco, že? A.N.I.H.O.V.N.O. Po všech těchto situacích, kdy jsem byla vystresovaná jako prase, měl se po nich dostavit pocit poplácání po zádech, spokojenost, nadšenost.. ne, jen ještě větší stres. A po tom mě došlo, že jej od nich nikdy nezískám. Je těžký se od toho odprostit. Je to rodina. Ale pěkně prohnilá a postavená na základech nucení a lhaní. Těžko říct, jestli je dobře, že jsem se narodila. Protože mám sebe a (relativně) svůj život ráda, ale když se podívám na tu rodinu.. takový lidé by neměli mít děti. Ale to není jen u rodičů. Ať se podívám kam se podívám, matčina strana i otcova strana není o nic lepší. Nikdo se o mně nikdy nezajímal. Ani děda, ani babička. Prostě: hm. Tváříme se, jak máme šikovnou dcerušku a doma kecy o tom, že dělám hovno a když něco dělám, tak špatně. Je těžký v tom žít. 

Kdysi, ještě na blog.cz, jsem se zařekla, že můj blog bude místo pozitivity, kde každý najde klid a pohodu. Jo, sem tam jsem si postěžovala, ale víceméně jsem byla ve svým světě kouzel a třpytečka sem, jednorožec tam, sem tam zamýšlení a filozofování nad třeba i banálními tématy, prokládány 'fotkami a playlistů měsíce'. To byla "malá" holka, co byla ve svým světě nepolíbená tím, že je nonstop ve stresu, smutku, depresích, úzkostech. Ráda bych byla pozitivní nebo takový content sepisovala sem na blog. Ale já nevím jak. Nechci ten pesimismus na vás přenášet, což takový pocit občas mám. Jenže tohle jsem prostě já. A nemůžu zase psát o školních trablech, láskách nebo přiblblý obrázky, písničky atd, abych zaplácla místo, protože jsem chtěla vydávat obden, a taky se mi to dařilo. Ano, můžeš jít kam chceš, ale tohle ani nejsem já. Nezajímá mě obíhání affs, články vždy obden nebo si počítat pod každým článkem komentáře, což bylo vždy zhruba dvacet, těch komentářů. Jo, mrzí mě třeba, že nejsou témata týdne nebo propagace článků nebo blogů. Byli jsme komunita, teď jsme.. sami za sebe? Asi tak. Nevíme moc o nikom a nikdo neví o nás. Přicházíme o hodně. Je těžké v tom všem najít rovnováhu.