Závistivá.

 Hele. Mně absolutně nezajímá, za kolik si bratr co koupil. Že si kupuje nejlepší ps-ko, k tomu vlastní televizi, mobil, kterýmu se v podstatě rozpadá displej, jak s ním furt hází o zem, protože je nervák. Jen mi příjde absolutně zcestný kupovat si drahý mikiny a pak v nich jít pracovat (myslím tím manuální práce). Strašně moc mě ale na tom všem mrzí to, že mi pak jednoho dne z čista jasna (žádná návaznost na jakoukoli konverzaci, je to docela častý), řeknete, že dělám hovno a že jsem moc drahá. Že musí za mě platit jednorázový poplatek za myslivecký zkoušky, i když teď mám pocit, že jsem ho zacálovala já, kurzy angličtiny a klavír, který mám už od r. 2013/14, ale stále aktuální téma, i když ho potřebuju ke studiu, bože. Tak proč to všechno neinvestuje do vzdělání tak jako já? Jasně. To já jsem závistivá.

Prostě je to strašně vyčerpávající a mým sebevražedným sklonům to moc nepřidává. A tak si tak cvičím na klavír, píšu tenhle článek brečíce, aniž bych na tu klaviaturu nebo klávesnici notebooku viděla.

Teď trochu z jiného soudku, ale souvisí to s tím. Nedávno jsem omylem narazila na smsky bratrance adresovány jeho mámě (před víc jak měsícem sem si blbec utopila mobil - a po 3 letech a půl roce to prostě nezvládl, a teta mi dala její starej, kde ještě zůstali zprávy z "konverzace" - nic mu na to nikdy neodpověděla. Nebylo to hezký čtení. Zprávy byly typu: nechci už žít, nikdy jste mě neměli rádi, mám z vás akorát deprese, já sem dřel a vy radši mluvíte o mladším bratrovi, který je strašně šikovný, ty nejsi moje maminka, mám jinou a musím ji najít.) a strašně moc ho lituju a vím, čím si prochází.. je mi za něho hrozně. Za to v čem musí žít. Ale obdivuju, že to takhle říká své mámě. Já bych nemohla. Protože vím, že by to použili proti mě. Opět. I když on to má vlastně asi stejně. Teď když sem si přečetla ty smsky, je mi všechno tak jasný a všechno dává smysl. Vždycky je na něj jeho máma protivná, nedává mu najest na rodinných oslavách a když mu zemřel jeho otec, tak nebrečel. A asi se mu i trochu ulevilo. Jak jsem mohla být tak slepá? Ale to je asi problém lidí, co mají depresi. Nejde to na nich poznat.

Stejně tak, ač na doporučení psycholožky, nikdy na své sezení nepozvu rodiče. Jen by si hráli na strašně chápaví a citliví, ale pak by to proti mě použili nebo si dělali srandu. Tak jak s těma antidepresivama a jinýma práškama. Že stačí zabrečet a dostanu na předpis cokoliv budu chtít. Takže ne, nikdy je nepozvu, nikdy s nima o tomhle nebudu mluvit. Radši to budu dělat tak, jak už to dělám od dětství. Přesunu všechno dovnitř sebe a budu válčit se vším, co mi kdo řekl nebo udělal proti mě. Jen doufám, že to nedopadne špatně.