Skutečná tvář.

 Ano, vypusť konečně ze sebe to monstrum, co máš v sobě, aby všichni věděli, jak to u nás doma vypadá.

To, že pojedu za přítelem (vztah na dálku; pro připomenutí), jsem si nechala pro sebe až na večer před mým odjezdem - a asi sem udělala dobře. Máma mi to zakázala, že mám zůstat sedět na prdeli, a že nechce, abych jí dovezla covid. Neodpovídala sem. Proč bych taky měla. Dávno už mám po osmnáctinách. Navíc jsem si už chtěla udělat od nich voraz a hlavně po víc jak měsíci do přítelovi náruče. 

Přišla smska příteli od mamky, že doufá, že bude rozumný a přesvědčí mě, abych nejela. Čímž ho uvedla do úzkých. Oba jsme se chtěli šíleně vidět, ale zas na druhou stranu jsme ji chápali. Pak odešla někam nahoru, myslela sem, že za tátou, ale až sem uslyšela řev - něco ve stylu, že je rozmazlený fracek, hned jsem pochopila, že s tátou nemluví. Všelijakými různými způsoby mu hanila jeho rodinu (třeba, že jeho máma mu všechno dovolí; rozvedený rodiče), že je rozmazlenej jedináček a já nevím, co všechno ještě. Resp. to už právě na něj křičela. 

Bohužel (bohudík) celý tento rozhovor slyšel jeho nejlepší kamarád. Je mi ho trošku líto, ale tohle je v podstatě poprvé, kdy někdo uviděl její pravou tvář. A to je na druhou stranu vlastně dobře.

A kdyby někoho zajímalo, jak tento podivný příběh skončil, tak ráno jsem se porozlídla, jestli máti nebude pracovat z domu a když jsem zjistila, že ne, tak jsem si rychle zbalila pár nejnutnějších věcí a na punk odjela do Čech. A díky (mě) za toto rozhodnutí, protože to bylo skvělý.