Nic

Po pár dnech, kdy jsem byla doma, jsem si šla koupit do lékárny cosi na kašel. Oči jsem nemohla udržet vzhůru, abych se nekoukala do země, protože to je známka 'slabosti' (že má ten člověk nějaký problémy. Celý roky jsem tomu věnovala pozornost). Když jsem došla na náměstí, bála jsem se lidí, bylo mi to nepříjemné. Chtěla jsem už pryč. Doma se nemůžu k ničemu přinutit a i když vím, že normálně bych do školy šla, tak já nemůžu. Nebo nechci spíš. Vyhýbám se jakýmkoli kontaktů s ne-blízkými lidmi. Necvičím (jak klavír, tak normálně workout), nejím, jen čumím na youtubko, nestarám se o sebe, barevné vlasy a starání se o ně mi nedělá radost. Nemůžu vstát z postele, jsem stále v posteli. Nechci nic. Nic mě nebaví.

Kniha

Jsem knihou, která nikdy není čtená. Jsem pootevřená, sem tam se lehce sebepropaguji, ale nikoho příběh skutečně nezajímá.

Jak se máš?

 Je docela důležité, aby si lidé (kolem mě) uvědomili, že to, že na otázku: "Jak se máš?", odpovím kladně, nemusí být nutně lhaní. Opravdu nevím, jak to mají druzí s ale i bez duševních nemocí, ale prostě když řeknu, že se mám docela dobře, tak v podstatě i to je správná odpověď. Ono se třeba nic dít nemusí, jen chodíte do školy, je to tam docela v pohodě, všechno vychází, máte hezky zorganizovanej čas, takže ano. Cítím se dobře. Ale to zase neznamená, že už ty stavy nemám nebo dokonce že jsem z toho vyléčená. Ne. Prostě takhle to není. Můžu se mít dobře, i když se mám úplně na hovno a mysl mi zahlcují strašný věci. Jo, i takhle to mívám. A víte co? Takhle to mívám z 80%.

Stále v hlubině propasti

 Ano. Ono se v podstatě nic nestalo, měli jsme jen neshodu v jedné oblasti. I přes to se ve mě zrodilo po naštvání něco, co připomíná situaci před rokem s nejlepším kamarádem (pro rekapitulaci, v podstatě mi dovolil/nechal umřít). Jsem sama, se svejma úzkostma, depresama a divnejma stavama (jako teď) a v podstatě tě to a vlastně ani nikoho dalšího nezajímá.. Je strašně těžký v tomto žít. Kor když to nemůžu ani vykřičet do světa, protože nevím, co to je, nevím, co se děje, a ani mi to mé stavy nedovolí.

About this day

 Not healed but at least feeling better.

Another mindfuck

 Opravdu mě nepřestane překvapovat, jak si myslíte, že horší už to být nemůže a ono za pár dní/týdnů/měsíců zjistíte, že se můžete cítit ještě mnohem hůř. To, že jsem se cítila jako tělo bez duše, je dnes ještě o to daleko víc horší.

Let me tell a story..

Od minulého čtvrtka jsem tu měla přítele. Ten večer jsme si zašli na karty ke kamošovi, kde jsme vyžahli celou flašu višňovice, několik panáků višňovky a slivky (ve třech, ale jako nepodstatný). Cejtila jsem, jak na mě jde.. panickej záchvat? Nevím, jak to nazvat nebo jak se tomu říká. Každopádně sem to tu strašně nemohla vydržet a chtěla se prostě zabít. Teď si vlastně vzpomínám, že jak jsem došla dom, tak jsem vlastně v ty tři hodiny psala kratičkej článek sem na blog. No, už jsem to cejtila dřív, ale prostě x věcí dohromady, no, nějak se to asi nakupilo. Takže i když jsem toho měla v sobě dost, tak mě moje sebevražedný sklony vystřízlivěly jak nic.

S přítelem jsme byli na nějakejch výletíčcích, každopádně sem tam jsme vyjádřili lehkou nespokojenost s nějakou věcí, nic hroznýho, jen jsme se na chvilku naštvali, ale všechno jsme si "vyříkali" a ujistili se, zda je všechno v pořádku mezi námi. Jenomže pro mě asi tak úplně nebylo. V neděli jsme se rozhodli, že půjdeme na hody za kamarádkou, která je místní. Všechno bylo v pořádku, jen jsem si pila pivečka, pak jsme teda šli ke známýmu na slivovicu a tam to tak nějak začalo. Chytl mě můj klasický alkoholový stav aneb tak si dáme ještěěě. A ještě do jedné nohy. A do druhéé. Ale pořád dobrý, bylo mi ok. Poslední, co si pamatuju je, že jsem šla s kamarádkou na záchody, vyjdeme, potkám známýho, pozdravim ho a to je všechno. Od té doby mám černo.

Z toho černa bych si myslela, že to bylo ve stylu: nad vínečkem jsme filozofovali nad všemi strastmi a otázkami ohledně života. No, nebylo to tak. Na(ne)štěstí mi to přítel všechno povyprávěl. Prý jsem pořád někde utíkala, když mě chtěl vzít, že už půjdem, tak sem se mu vysmékla a utíkala za tím borcem. A co bylo nejhorší.. začala jsem mu dávat pusy. Ano. Thats a real shit. A ano. Pořád tam přítel byl.

Co si po černu pamatuju, tak jen to, že na mě přítel křičel něco ve stylu asi že su k*rva a že se tam na mě tak všichni koukali. Pak jenom nějak, že jsem ho mlátila no prostě sem chytla strašnej hysterák, že se chci zabít, ať už mě konečně zabije, že to už nezvládám. No. Krása.

Co chci říct, a proč tuhle sr*čku vyprávím.. neskončilo to. No, teda další den jsem ho měla odvážet na vlak, ale nemohla sem. Ne kvůli opilosti, ale kvůli tomu, že jsem měla pořád strach, že bych skočila pod vlak, auto.. cokoliv. Prostě že bych to nezvládla. No na to navazují další okolnosti nebo prostě doplňky, který situaci jen zhoršují, každopádně na to teď fakt sílu nemám. Dopovim jindy. Co bych chtěla je dodat, že od té doby, skoro týden, se nic moc nezlepšilo. Nebo jako zlepšilo trochu, protože další den jsem do školy normálně šla, ale pořád mě to chytá. Ty sklony. Jak zas ve čtvrtek, jak v pátek, tak hlavně dnes. A já.. absolutně nevím, co dělat..

Just another mother's problems

Achjo. Tohle mě fakt dojímá. Když jsme s přítelem chodili před těma čtyřma rokama, bylo to to stejný. Furt je špatnej, nebudu moct za ním jezdit atd atd. A když nám ten vztah v podstatě rozesrali, tak najednou: "On byl tak hodnej, že? Škoda, že jste se rozešli.". 

Po čtyřech letech se dáme zase dohromady. Pošle mi k narozeninám nádhernou kytici dvaceti růží a zase: "Jé, to je takový zlatíčko, on je tak hodnej.". A když vyjde na světlo něco jako tenhle borec by mě chtěl, tak příjdou zase na řadu věty, že přítel je hulvát a nevychovanej. Prostě co zas vymejšlej za sračky. A já sem nána, která se nechá klidně rozesírat od všech. Snad to všechno dopadne dobře. Protože i když někdo může být "lepší" (vždycky se najde někdo lepší nebo horší), tak rozhodně se mnou nepřetrpěl tolik, co nynější přítel se mnou. Nemá s ničím žádnej problém. No, jasně, že P. (jen další kokot, whatever) byl taky kdysi dávno lepší, chytřejší, bohatší.. a nakonec mě rozesral psychiku a oškubal o prachy. Takže ne, díky.

Hlavně zůstat silná a mít vlastní oči.

Nad ránem. Ani ne.

 Mít chvilku, kdy všechno nezvládáš a nejradši bys celej život zahodil, a přece nemůžeš ze sebe vydat větší hlásku než pláč a "skučení". Nejhorší na tom je, že nikdo nemá ani ponětí.