Let me tell a story..

Od minulého čtvrtka jsem tu měla přítele. Ten večer jsme si zašli na karty ke kamošovi, kde jsme vyžahli celou flašu višňovice, několik panáků višňovky a slivky (ve třech, ale jako nepodstatný). Cejtila jsem, jak na mě jde.. panickej záchvat? Nevím, jak to nazvat nebo jak se tomu říká. Každopádně sem to tu strašně nemohla vydržet a chtěla se prostě zabít. Teď si vlastně vzpomínám, že jak jsem došla dom, tak jsem vlastně v ty tři hodiny psala kratičkej článek sem na blog. No, už jsem to cejtila dřív, ale prostě x věcí dohromady, no, nějak se to asi nakupilo. Takže i když jsem toho měla v sobě dost, tak mě moje sebevražedný sklony vystřízlivěly jak nic.

S přítelem jsme byli na nějakejch výletíčcích, každopádně sem tam jsme vyjádřili lehkou nespokojenost s nějakou věcí, nic hroznýho, jen jsme se na chvilku naštvali, ale všechno jsme si "vyříkali" a ujistili se, zda je všechno v pořádku mezi námi. Jenomže pro mě asi tak úplně nebylo. V neděli jsme se rozhodli, že půjdeme na hody za kamarádkou, která je místní. Všechno bylo v pořádku, jen jsem si pila pivečka, pak jsme teda šli ke známýmu na slivovicu a tam to tak nějak začalo. Chytl mě můj klasický alkoholový stav aneb tak si dáme ještěěě. A ještě do jedné nohy. A do druhéé. Ale pořád dobrý, bylo mi ok. Poslední, co si pamatuju je, že jsem šla s kamarádkou na záchody, vyjdeme, potkám známýho, pozdravim ho a to je všechno. Od té doby mám černo.

Z toho černa bych si myslela, že to bylo ve stylu: nad vínečkem jsme filozofovali nad všemi strastmi a otázkami ohledně života. No, nebylo to tak. Na(ne)štěstí mi to přítel všechno povyprávěl. Prý jsem pořád někde utíkala, když mě chtěl vzít, že už půjdem, tak sem se mu vysmékla a utíkala za tím borcem. A co bylo nejhorší.. začala jsem mu dávat pusy. Ano. Thats a real shit. A ano. Pořád tam přítel byl.

Co si po černu pamatuju, tak jen to, že na mě přítel křičel něco ve stylu asi že su k*rva a že se tam na mě tak všichni koukali. Pak jenom nějak, že jsem ho mlátila no prostě sem chytla strašnej hysterák, že se chci zabít, ať už mě konečně zabije, že to už nezvládám. No. Krása.

Co chci říct, a proč tuhle sr*čku vyprávím.. neskončilo to. No, teda další den jsem ho měla odvážet na vlak, ale nemohla sem. Ne kvůli opilosti, ale kvůli tomu, že jsem měla pořád strach, že bych skočila pod vlak, auto.. cokoliv. Prostě že bych to nezvládla. No na to navazují další okolnosti nebo prostě doplňky, který situaci jen zhoršují, každopádně na to teď fakt sílu nemám. Dopovim jindy. Co bych chtěla je dodat, že od té doby, skoro týden, se nic moc nezlepšilo. Nebo jako zlepšilo trochu, protože další den jsem do školy normálně šla, ale pořád mě to chytá. Ty sklony. Jak zas ve čtvrtek, jak v pátek, tak hlavně dnes. A já.. absolutně nevím, co dělat..