Jaktože jsi tu právě teď? V tom největším bordelu? V době, kdy chodím k psychologovi? Vlastně se to docela hodí k tématu týdne. Je to takový paradox, kdy vlastně ste na dně a zrovna příjde člověk - (pravděpodobně) TA osoba, se kterou máte být.
Víte, já sem nikdy nebyla upovídaná. Teda.. vlastně byla, ale tou psychickou šikanou a nemilující rodinou sem se začala zavírat do sebe. Takže se vlastně nikdy nikomu nesvěřuji. A já tomu člověku řekla po pár hospodách (a pivech, ale nebyla jsem opilá, ani v náladě, prostě jsme kecali o všem možným) to, že vlastně chodím k psychologovi. Že su vlastně úplně v háji. Že mám v sobě zmatek a že nevím co s ním. Všechny mé noční můry. Všechny mé zábrany a bloky. A on už to ví. Nikdy bych to nikomu neřekla, jen tohleto místo je pro mě jako stvořené, ale pravděpodobně to místo je teď i u něj. Tomu říkám docela paradox. A trošku mindfuck. Jakto, že mu tolik věřím?
Žádné komentáře:
Okomentovat