Myslím, že zlomových bodů máme v životě několik, ať už jsou to ty menší nebo ty větší. Když sem se podívala na téma týdne, během pár vteřin mi v mysli vyběhlo jen to jedno z mých dětských let. Ač to teď může znít nějak namyšleně či že z toho dělám drama a ze sebe chudinku, úplně si nejsem jistá, jestli každý člověk může mít něco tak silného, co jsem zažila já. Nebo zda existuje nějaký horší zlom než byl tento. V obou případech moje odpověď zní ne.
Tyto zlomy podle mého názoru jsou mnohem těžší, když je zažijete jako dítě. Máte představy o životě, z každých úst členů vaší rodiny vychází ta samá slova o tom, jak to v životě chodí, taktéž z televize. Nevnímáte to, co máte, dokud o to nepříjdete. Nemluvím o nějaké hračce nebo že bych se snad odstěhovala z mého 'rodného' domu (i když věřím, že i to může být jak pro malé dítě, tak i pro dospělou osobu dosti silný zážitek!), ale o ztrátě nějaké osoby, konkrétně mé babičky.
Z úst nevlastní sestry i rodičů, bohužel ve špatném smyslu (nemyslím si, že by to bylo něco špatného, spíš zvláštního, překvapujícího, ale oni to používali v "nadávkách"), jsem slýchávala, že babička při pohledu na mě někdy řekla, že to dítě snad ani není naše (když o tom mluvím/píšu, chce se mi brečet). Ano, i jako malé dítě jsem byla tak trochu.. divná, jiná,.. ale kdo z nás tak trochu blázen či podivín není, že. Jde o to, že v dětských letech jsem byla spíš extrovert. Zdravě sebevědomá, ráda jsem se ukazovala, děla si ze sebe srandu, když přišel dětsky-trapný moment, a ráda jsem byla ve společnosti, a středem pozornosti.
Jednoho dne ale v mých 5ti letech opustila tento svět (i z osobních důvodů, takže zde mezi námi mohla být. To jsem se však dozvěděla až v dospělejším věku, kdo ví, jak (by) to bylo). Samozřejmě rodiče mi o tom nechtěli říct, takže jsem nebyla na pohřbu a předemnou se o tom zkrátka nemluvilo. Pamatuji si, jak jsme s bratrem chodili za babičkou k posteli, kde měla ty přístroje, prášky a chodili za ní doktoři (už brečim, ve vlaku, trapas, jejda). No, a jednoho dne jsem vzala brášku, který tak nějak začal chodit, a povídám mu: "Pojď, půjdeme se podívat za babičkou." a naši mi řekli něco ve smyslu: "Babička už není.". Pokud máte slzy na krajíčku a čekáte něco srdceryvnýho, co bych já jako malá pětiletá holčina řekla, tak se moc omlouvám, pravděpodobně sem neřekla nic, jen asi něco ve smyslu: "Aha.", každopádně vím, že mi to ze začátku vůbec nedocházelo, co se stalo a co se bude dít. A asi ani nikdy mi to pořádně nedošlo. Až v pubertálním věku mi docvaklo, že vlastně ona byla zdroj lásky a podpory, který sem já jako dítě potřebovala a nikdy už potom nedostala. A zde nastal TEN zlom. Můj svět se obrátil o 360°. Ta holčina, která se kdysi tak ráda předváděla, už se najednou neuměla předvádět - spíš mi to bylo a doteď je odporný, já se pokaždý, kdy sem měla vyjít před třídu a něco říct, zarecitovat (milovala jsem to předtim), prostě ukázat, co umím, co sem se naučila, jsem se z ničeho nic rozbrečela. Bezdůvodně. A obecně, strašným způsobem jsem zintrovertnila (haha, moje skloňování a časování), uzavřela do sebe. Já vlastně vůbec nevím, co se v mých 6ti-11ti se mnou dělo. Já si žila ve svým světě a konečná. Já opravdu nevim. Pamatuji si momenty z dob třech až pěti let, ale co bylo pak do jedenácti? Absolutně nevim. Prostě obecně jsem se změnila, moje okolí se najednou strašně změnilo. Zůstala sem sama. Já a moje myšlenky, později se přidal můj parťák - klavír.
Abych to nějak ukončila, napíšu ještě pár faktů/událostí, které s tím asi (asi!) souvisí: před touto událostí jsme kupovali nový závěsy do mého nového pokoje s mamčinými slovy: "Počkej, až to uvidí babička! Ta bude koukat.", jak jsme je vybrali dobře. Bohužel jsme to nestihli, babička pak onemocněla, a po jejím odchodu se slovy: "Škoda, že už je babička nikdy neuvidí, že?", jsem se samozřejmě rozbrečela. Ale vždy jsem to zakrývala, aby to nikdo neviděl.
A druhá věc, kterou mám s tím (asi) spojenou, je pohádka Lotrando a Zubejda, respektivě ta její poslední skladba. Tedaa.. kdysi sem brečela pravděpodobně u všech krajních skladeb, ale pamatuju si i pláč u té první: pod dubem za dubem. Vzpomínám, kdy jsem chodila na sbor, a tam jsme ji zpívali. Vlastně i tu poslední: nám se stalo něco překrásného. A taky sem se tam rozbrečela. Předevšema. Ale vím, že mi to v tu chvíli bylo jedno (to byl asi poslední moment, kdy mi to přišlo jedno, že jako brečim, protože jsem to pak začala skrývat). Jen sem chtěla zpívat, ale kvůli pláči to samozřejmě nešlo. Poté, když ji dávali v televizi, pamatuji, že sme seděly s mamkou, a u konce, jak je tam ta písnička, jsem vždycky odcházela, aby mě s pláčem neviděla (občas i s polštářkem s medvídkem Pú - velmi důležitá informace, že :D), do svého pokojíčka, kde jsem se dovybrečela.
Obecně vždy, když začne mamka mluvit o babičce, například: "Kdyby tě tak babička slyšela.. ale však ona tě zezhora vidí.", tak se rozpláču, ale teď už utíkat nemůžu. Jako otáčím se nebo odcházím, ale záleží na situaci, každopádně i v těchto letech pláč stále usilovně schovávám. Bratr si prý na ni nepamatuje, ale já myslim, že trošku ví.. sice mu byli jen dva, ale myslím, že ten pocit si pamatuje, i když on jako nejmladší tu lásku měl. Babiččin obličej si taky ale nepamatuju.
Je to už čtrnáct let od jejího úmrtí, ale zapomenu někdy? Nebo vzpamatuju se z toho?
Co váš zlomový bod?
Babii. Chybíš mi. Ráda bych zde na tomto světě měla někoho, jako si byla ty. Vzpomínám. Moc.
I must be doing this all wrong
Should be happy but I'm searching for the voice I lost
Žádné komentáře:
Okomentovat