Proč píšu?

Proč vlastně píšu?

Upřímně, fakt nevim. Tak jasně, ovšem, že mě to baví, ale proč sem se po tolika letech zase vrátila? Na to stejné místo? A proč pokračuju v psaní, když to stejně nikdo nečte? Těžko říct. Možná mi chybí pozornost, vyslechnutí.

Pamatuju si, že jsme kdysi zde byli taková parta pesimistů, človíčků trpící depresemi, anorexií, bulimií, šikanou,.. a navzájem jsme se drželi. Ano, opravdu jste mě drželi. A já se snažila držet vás. Absolutně nevím, co s těmi lidmi je teď. Vím o dvou, ale o zbylých třeba osmnácti? Ani slovo, ani zmínka. Nikde. Jen se modlím, aby byli stále naživu, protože já tu za pár let být už nemusím.

Vlastně jo, jsem zde pro to vyslyšení, podržení, empatii a nějakou tu virtuální lásku, protože to, že známe naše příběhy, ale ne obličeje, je pro nás asi to nejlepší.