Když jsem přinesla papír z psychiny a pak mi psycholožka doporučovala krátkodobý pobyt v psych. léčebně (denně 8-14h s tím, že se budu vracet domů), myslela sem si, že rodiče konečně pochopí, že asi někde udělali chybu. Ale oni ne. Jen to všichno zhoršují. Posmívají se, otec nadává, křičí, uráží mě.. Nevím. Nebo je to jen můj pocit? Jsem jen bezvýznamné piece of shit I have always been? Nevím. Asi jsem jen zmatená. Nevím. Fakt nevím. Ale čím jsem si to zasloužila? Babička z otcovy strany - nic. Děda z matčiné strany - nic. Celá família otce i matky - nic. Noone cares. Co jsem byla v minulosti? Hitler snad? Vždyť to není normální. Čím jsem si to zasloužila? Nebo jsem debil já? I have no idea. Chce se mi zas brečet. Je mi hrozně. Asi půjdu do té léčebny.. Nevím.
A z šíleně bolestného pláče se zrodil vztek. Následovaný myslí a chůzí vraha.
Žádné komentáře:
Okomentovat