Here we go again.

Několik minulých nocí se mi v myšlenkách objevovali cigarety. Ten pocit, jakej sem při nich měla. Pamatuju si, že jsme s kamarádem seděli o prázdninách roku 2015, kdy jsme se chystali všichni do prváku na střední, před coopem u nás ve vesnici. Pokuřovali cigaretky, pili pivka z lahváčů, sledovali západ slunce a klábosili o životě a obecně o sračkách. Bože. Když si na to jen vzpomenu, je mi tak dobře.

Měla jsem obrovský trable doma, chtěla sem se dostat na konzervatoř a ten můj vztah nevztah. Cítila sem se hrozně. Přímo strašně. Chtěla sem dokonce i utýct z domu. Jednou, když sem se strašně pohádala s našima, že mě vyhodili ven na mráz, tak sem šla za kamarádem a chtěla u něho přespat. A taky i dlouhodobě jsem přemýšlela, jestli bych se nemohla odstěhovat k dědovi nebo k babičce, ale teď zase co s tim klavírem, žejo. To byli takový komplikace. Přinášeli mi jen bolest, úzkosti, deprese a hektolitry slz. Ale měla sem naději. Naději v lepší život a spoustu snů.

Přesuňme se v čase, do této doby. Shrňme si pozitivní věci, co mám a předtím neměla: osmnáct let už bylo dávno (ještě že!), dostala sem se na konzervatoř, bydlím v bytě (momentálně kvůli karanténě ne, tak nevim, jestli je to pozitivní bod.. ale aspoň jsem se dostala z podvýživy, protože se stravuju už sama a nečekám, co na mě doma (ne)zbyde), barevný vlásky, tetování a pár vztahů, který moc pozitivní nebyli.

S konzervatoří jsem ale dostala partu lidí, se kterými sice můžu hudbu probírat, ale mám pocit, že mi všechny sny zničili spolu s mojí profesorkou. A obecně s těmi všemi události okolo. A když mluvím o vztazích.. z prvního jsem se ještě nedostala (minulost se mi furt motá pod nohy), byla jsem šíleně naivní a stále sem. Zlomili mě všichni ti chlapci a asi tohle mě nejvíce položilo na kolena. Ze vztahů, ve které jsem tolik věřila. Ty mě rozesraly asi úplně ze všeho nejvíc.

A proto, když se mi dostávají myšlenky na cigarety, si myslím, že je to díky tomu pocitu a né "chuti" nebo tak. Dala jsem si slib, že nebudu kouřit kvůli budoucímu dítěti (něco sem si o tom načetla). Dítě si nemůže vybrat, jestli mu chci ublížit nebo ne. V moci to mám já. Ale asi mám pocit, že tohle potřebuju. Potřebuju si navodit asi atmosféru toho, jaký, i když sem byla zlomená i před těmi pěti lety, možnosti jsem měla. Jak sem byla volná. Měla v co věřit. Jsem na tom opravdu špatně, sakra fakt moc. Jak se tohle mohlo stát..

Naštěstí, když jsem šla do lékárny pro antidepresiva, neměla trafika zavřeno, a tak jsem si tam mohla zajít a po dlouhé době jsem si sama od sebe koupila krabičku camilek. Akorát si ji budu moct vychutnat sama, i když bych ráda zavolala tomu spolužákovi, se kterým jsme sedávali navečer před tim coopem. Pokuřovali. A popíjeli..

Podepsat? Nepodepsat?

Je mi líto události, která se stala, a to ta, že zemřela zpěvačka Eva Pilarová. Trošku jsme se o ní bavili s rodičema a narazili jsme také věc: že Eva Pilarová v r. 77 podepsala antichartu, za kterou se pozděli omluvila. K půlnoci, jak tomu tak bývá, jsem se zapřemýšlela. Co bych udělala já jako umělec na jejím místě?

Zpěv byl pro ni všechno. Měla talent, byla úspěšná. A víte co? Pravděpodobně, kdybych byla v její kůži, v tu dobu na tom samém místě, asi bych se možná zachovala úplně stejně. Byla to hrozná doba, která si žádala hrozné a zoufalé činy. V době, ve které se ani za tolik hodin dějepisu jak na základce, gymplu, tak dokonce i v maturitním dějepisném semináři, se nedokážu pořádně zorientovat. Období jedno horší než druhé. Doba, která zde v podstatě ještě vůbec nebyla. Žádné události, které zde byly, mám pocit, že se nikdy v minulosti neobjevili. Ano, historie se sice opakuje, ale zrovna tady mám pocit, že se vyskytla úplně nová situace. Období s úplně jiným kontextem. A nebo tím stejným, jen moderně zaobaleným, že si toho vlastně ani nikdo nevšiml. Takže ve zkratce: zachovala bych se stejně.

Pokud bych se ale dostala do takové situace v době, kdy by se tyto události už staly (chápej: charta, anticharta, nacismus, komunismus, socialismus, atd.)... tak bych podepsala dokument podobný chartě 77. Věděla bych totiž, že nic špatného nemůže trvat věčně. A že mi takovéto rozhodnutí za to stojí. Ano, je docela smutné, že se nemluví o lidech, kteří v naší minulosti bojovali svými vlastními životy a nejen těmi. Je mi líto obou stran. Jak těch, co podepsali, aby si uchránili zadek, tak i těch, co si to jedním podpisem docela zavařili. A ani o jedné straně se nemluví. Naším momentálním problémem je to, že mi jede pomaleji internet, že se mi zasekává telefon, že nepojedu na dovolenou, že je jen úterý a já už tak moc chci konec týdne, a další absurdní problémy našich životů. Nechci nic zveličovat nebo něco zase shazovat, jen.. je mi opravdu líto toho, že se neuvědomujeme, v jakým vlastně žijeme v blahobytu. Že někdo bojoval o svůj život každičkej den a za pár slov se platilo sakra draze.

Proč

Můžeš mi kurva říct, proč se k tobě furt vracím? Proč mě to stále k tobě táhne? Proč nevědomě všechny ty věci dělám pro tebe? Proč, když se snažím se z těch sraček dostat, hledám nakonec náruč u tebe?

Ničíš mě. Neděláš to naschvál, ale ty mě ničíš! Proč vždycky nějakým záhadným způsobem nebo zase úplně jinou klikatou cestou se dostanu opět k tobě?

Vždycky na milisekundu to vypadá, že takhle to má být. Že my k sobě patříme. Ale ne. Potom se zase přesvědčím o opaku.

A přitom nejsi nic extra. Nejsi už tak pěknej. Nechováš se, jako můj vysněný princ z dětských snů. Nemáme nějak extra společné zájmy (až na myslivost, ve které jsem ale úplně nemožná). Každý bydlíme na jiné straně republiky. Já se chci odstěhovat. Ty tu chceš zůstat. Já miluju angličtinu a češtinu, ty si zase v jazycích naprosto nemožnej. Tak co je ta věc, která mezi námi je a stále i po tolika letech nás drží pospolu?

C'mon

C'mon, lidi.

Pojďme z této platformy udělat to, co zde bylo. Moc mi chybí to barevné prostředí s nepřebernou množství článků, témat, názorů. Lidí.

Pojďme tohle všechno obnovit a připravit půdu pro další nový "rituály", které by mohli být vytvářeny a zpracovávány dalšími způsoby. Tak moc si to přeju. Sice už nejsem dítě ze základky, léta přibyla, ale jsem v podstatě stejným člověkem. Tohle by mi udělalo obrovskou radost <3

Nikdo

Křičím, ale nikdo mě neslyší.

Ono je to vlastně jedno.

Tak nějak je mi jedno, že se sem tam říznu. Mé tělo i ty nejhorší jizvy dokáže za dva týdny zcela zahojit, takže co. Je mi to prostě tak nějak všechno jedno.

Kamarádka měla pravdu. Upínám se na lidi a čekám, až mě někdo zachrání, ale takhle to bohužel nefunguje. A já to vím. Jen.. je to strašně těžký aplikovat to do svého života. Navíc ty kecy, co sem v pátek slyšela od tebe.. no, hezký. Člověk, kterej vůbec není "tento typ", mě tak dlouho chtěl a když by mě mohl mít, tak si píše s tou.. holkou, zprávy na dobré ráno a zároveň pokukuje po mé bývalé spolužačce. Jak tohle mohl někdo dopustit. Tak jak? Proč já, pane bože? A si tam vůbec? Kdo vymyslel tenhle absurdní scénář? A pokud existuje karma.. byla jsem v minulym životě snad zlá? Tak moc zlá? Nebo proč se tohle prostě děje.

No, ale co. Stejně je to úplně zbytečný.. tohle nikdo nečte, i když se snažím být otevřená konečně světu, tak mě stejně jen rádoby vyslechnou a chovaj se dál jak idioti nebo hůř.. ani nevyslechnou. Je to všechno naprosto zbytečný.