Vypisuji si otázky na zkoušky z myslivosti. Je čtvrtek a já mám radost z toho, že už dokončuju druhý předmět a dokonce mám pocit, že si z toho něco i pamatuju.
Udělám si přestávku, trošku se odreaguju. Tak se podívám zběžně, co je nového na instagramu. Fotka z maturitního plesu s holčinou o rok mladší, co bydlí u nás na dědině. Porozhlídnu se po holčinách okolo. Jaké mají hezké šaty, hezké vlasy a obecně jak jim to sluší a jak jsou šťastny.. alespoň na malý moment. A najednou spatřím (pardon! Ale nejde to) tu č*bku.
Povzdechnu si hluboce a spolubydlící sledující teorii velkého třesku se zeptá, co se děje. Odvětím, že nic. Že toho mám moc toho s tou myslivostí. Napůl pravda, napůl lež. Chytnu pero a snažím se si vypisovat dál v relativním klidu otázky. Chce se mi brečet. Cítím ten klasickej drásající pocit na hrudi. Odcházím z pokoje. Potřebuju být sama. A vypsat se.
Děkuji ti roztomile oplácaná blonďatozrzavá dlouhovlasá dívenko, jež si mi na našem jediném krátkém setkání půjčila papírový kapesníček. Kéž by jsi jen věděla, do jakého nešťastně červeného příběhu si se (asi omylem) zapletla. Ale nevědomost pro vás všechny je zřejmě lepší. A za to označení se omlouvám.. jen to bolí. Šíleně. Ale nikdo z vás mi asi nerozumí a ani nechce rozumět. Asi si myslíte, že se snažím být zajímavá.
Vím, že o tomhle se nežertuje, ale byla bych radši, kdyby se mnou ten autobus, ve kterém jedu domů, narazil do stromu.
Žádné komentáře:
Okomentovat