Napůl pravda, napůl lež

Vypisuji si otázky na zkoušky z myslivosti. Je čtvrtek a já mám radost z toho, že už dokončuju druhý předmět a dokonce mám pocit, že si z toho něco i pamatuju.

Udělám si přestávku, trošku se odreaguju. Tak se podívám zběžně, co je nového na instagramu. Fotka z maturitního plesu s holčinou o rok mladší, co bydlí u nás na dědině. Porozhlídnu se po holčinách okolo. Jaké mají hezké šaty, hezké vlasy a obecně jak jim to sluší a jak jsou šťastny.. alespoň na malý moment. A najednou spatřím (pardon! Ale nejde to) tu č*bku.

Povzdechnu si hluboce a spolubydlící sledující teorii velkého třesku se zeptá, co se děje. Odvětím, že nic. Že toho mám moc toho s tou myslivostí. Napůl pravda, napůl lež. Chytnu pero a snažím se si vypisovat dál v relativním klidu otázky. Chce se mi brečet. Cítím ten klasickej drásající pocit na hrudi. Odcházím z pokoje. Potřebuju být sama. A vypsat se.

Děkuji ti roztomile oplácaná blonďatozrzavá dlouhovlasá dívenko, jež si mi na našem jediném krátkém setkání půjčila papírový kapesníček. Kéž by jsi jen věděla, do jakého nešťastně červeného příběhu si se (asi omylem) zapletla. Ale nevědomost pro vás všechny je zřejmě lepší. A za to označení se omlouvám.. jen to bolí. Šíleně. Ale nikdo z vás mi asi nerozumí a ani nechce rozumět. Asi si myslíte, že se snažím být zajímavá.

Vím, že o tomhle se nežertuje, ale byla bych radši, kdyby se mnou ten autobus, ve kterém jedu domů, narazil do stromu.

Nepořádek

Hm. Mám v sobě jakejsi "maglajs". Tak nějak sem věděla vždycky, co chci. Ale čím blíž jsem na cestě k "úspěchu", tím víc mám pochybnosti. Nevím proč, ale najednou nevím, co chci. Nějak prostě nevím.

Kdybych na otázku co chci v životě dělat odpověděla před konzervatoří nebo v začátcích konzervatoře, řekla bych: rozhodně chci hrát na koncertech po celém světě. Koncertní pianistka. Po cestě za tím snem jsem se najednou jaksi ztratila ve svých nározech. Ano, teď sice připouštím být učitelkou klavíru v zuš, což je fajn, ale.. eh. No, jak to popsat. Dřív jsem to prostě měla hrozně naplánovaný, což bylo fajn, strašně fajn. Sice ten plán měl mouchy - když do plus mínus třiceti nebudu slavná (35 max), tak spáchám sebevraždu, ale aspoň sem měla plán. Pro co žít a za čím se hnát. S jakejma představama usínat za dne v hodinách nebo večer v posteli. A teď?.. Vůbec nevím, co se svým životem. A to mě ze skvělého dne žene zase do těch nepříjemných stavů. Prostě vážně nevím co se sebou. Nejlepší by bylo tuto "hru" restartovat a začít ji hrát znovu a lépe. Och, prosím, kdyby toto šlo!

Unavená

Jooo, jako.. je mi fajn. Ne opravdu je mi fajn, žádnej sarkasmus. Dnes ne.

Jen.. jsem dost unavená. Pořád jen spím. Neslyším ráno budíky. Spím dvanáct hodin v kuse a nejraději bych ještě dalších pět hodin spala. Minimálně.

A další ne moc fajn věcí je, že vždy, když vstanu, začne se mi motat hlava a mám černo před očima. Je to docela nepříjemný, ale je to zase mnohem lepší, než stavy předtím. A nůž nahradila kočka, kterou ráda škádlím :D

Takže co? Takže vlastně dobrý ne? No, já nevím. Asi jo. Každopádně jsem ráda, jak to teď je. Ohledně druhého člověka, se kterým bych měla sdílet svůj volný čas, své radosti, úspěchy, starosti a problémy. Jsem sama za sebe. A tohle potřebuju. Potřebuju dobýt baterky. Už mě to všechno ubíjelo. A já to věděla. Jen jsem nechtěla být na to sama. Kor když se kolem mě motá spoustu kluků.. Ráda bych si nechala pomoct, ale vždycky to dopadne spíš tak, že pomáhám já tomu druhýmu. No,.. jak kdy. Asi je to pade na pade.

Dál sleduju pana Martina Lajprika na youtube, který má úžasný psychologický videa, hlavně nově vydávanou neobvyklou terapii. Díky ní můžu víc nahlídnout do svých psychických problémů, např. jak se to stalo a v budoucnu snad i zvládnu se s němi i nějak popasovat s pomocí psycholožky a antidepresiv.

Takže dávám o sobě vědět - je mi fajn.

Záhadno

Sakra. Je mi jaksi.. zvláštně.

Sem šťastná přes celý den. Šťastná, jak jsem sama, jak si můžu naplánovat den jak chci. Mám prostě svobodu. Cítím se úžasně.

...

Do té doby, než přijdu na instagram a neshlédnu pár nechutných fotek jednoho páru ze školy. Ale.. jsou spolu šíleně šťastní a svým způsobem i roztomilí.

Chybí mi něco takovýho upřímnýho. To nezapřu. Je to víc než jasný.

Červená

Vždy, když mám nějaký sociální kontakt s osobou mi blízkou, cítím se hrozně. Buď jen z důvodu, že se mám fajn, a pak když jedu domů, tak vyjdou na povrch hrozné vzpomínky, a nebo někdo něco vysloví. Vysloví větu, která v tu chvíli ve mě vyvolá pocity jako: wtf nebo to je kokot, posléze mi to začne šrotovat v hlavěnce až do té doby, kdy jsem z toho špatná až v háji. Jako třeba dnes.

Dnes to bylo kvůli nejlepšímu kamarádovi, kterého "znáte" už z minulého článku. V rychlosti: opila sem se, načež jsme se spolu ten den na zadních sedadlech jeho auta vyspali. Den na to mi mazal med kolem huby, že jsem jeho největší štěstí atd atd. Dva dny po těchto kecech byl u mých kamarádek.. a jak jsem se dozvěděla, tak sahal jedné na zadek a posléze se svěřil té druhé, že prý neví, co má dělat, že je zmatenej, že se mu líbí i ta druhá.. a potom, co už jsem viděla na vlastní oči, se objímal, držel za ruce a dál bůh ví co ještě, protože byli spolu asi v jeho autě (v tom, co jsme i spolu spali). Takže.. Uf. Tak tohle byl můj nejlepší kamarád. To mám ale štěstí, co? Asi vyhledám společnost kamarádky pro tuto noc a zabarvíme se do červena.

Dříve jsem měla strach, že si mé články bude číst někdo ze známých. Teď mám strach, že si je nebude nikdo číst. Ani z mých známých, ani z autorů dalších blogů.

Prázdno

A tak v domění mého přesvědčení a pověrčivosti jsem byla dohnána k dalšímu sebepoškozování. Deset minut před půlnocí jsem hysterčila. Alespoň jsem zakončila šňůru hnusného roku 2019 a nový rok budu trávit v mém "přirozeném" klidném prostředí. Sice budu zobat prášky proti depresivním a nežádoucím stavům, ale víte co? Minulej rok, tehdy nový rok, 2019 jsem strávila s mým v té době nejlepším kamarádem a skvělým zvukařem taktéž skvělým kamarádem. Sice jsem utěšovala a byla smutná z kluka, se kterým jsem se za měsíc poté vyspala, protože měl strašný "depky" z toho, že ve dvaceti s žádnou ještě nespal. A já ho utěšovala a dostávala ho z jeho bloků ohledně jeho těla. Nakonec jsme spolu začali do dvou tejdnů potom chodit.. Taky jsem strávila pěknej večer s rodičema na novoročním koncertě Filharmonie Brno. Sice jsme se s otcem zas pohádali, protože je to.. ehm, ale to je normálka. Takže jsem začala dobře.. a celej ten rok? Jo, asi nebyl zas tak moc špatnej.. ale začala sem brát antidepresiva, byla z toho v šílených stavech, málem jsem se doopravdy zabila (neudělala jsem to kvůli někdejšímu nejlepšímu kamarádovi, se kterým jsem se poté taky vyspala, a on mě pak v podstatě poslal někam), začala se sebepoškozovat, na konzervatoři katastrofa, ztratila jsem všechny kamarády na real talky.. takže vlastně všechny kamarády, ostatní jsou jen známí. Prostě.. rok k ničemu.

Tento rok jsem zahájila hezky a dnešní den byl taky fajn, i tak se cítím.. hrozně. Úplně hrozně. Byly jsme skecnout s bejvalou spolužačkou z gymplu a pak s dalšíma holkama jsme šlydo kina na slepo. Dávali film o.. depresi, životních problémech. Mám chuť se začít zase řezat.

Ne, žádný "Jak na novej rok, tak po celej rok.".. Věděla jsem, že new year new me je bullshit, ale měla jsem.. naději. Ne, prostě nic. Je to nic.

Posledních pár dní přemýšlím nad tím, proč jsem nepropadla panice a sebepoškozování už ve třinácti. Sklony a myšlenky jsem na to měla, tak proč jsem se nevzdávala? Asi proto, že když jsem měla život v hajzlu, měla jsem šanci.. na vysněný život. Taky tělo čisťounké jak lilie. Ale pokud už jsem vystřídala čtyři chlapy v posteli.. moje tělo je..

A to si vezměme ještě ty situace. První klučina. Jen proto, že moje matka je šílená křesťanka a vštipovala mi zásadu: "Sex až po 18nácti. Nejlíp po svatbě. A i tak není kam spěchat.". Ano, maminko.. a proto si se mnou kluk hrál na mé patnácté narozeniny a za pár měsíců přišlo mé poprvé. Ne že bych nechtěla počkat, ale když už byla možnost, tak jsme ji museli využít. Nešlo to jinak. A jemu to nevadilo. To je snad jasný. Klukům nikdy nic nevadí. Kor v těchto ohledech.

Pak jsem byla tak rozebraná z toho všeho.. z rozchodu, z neopětované lásky, z neschopnosti milovat, z nenávisti ostatních, že jsem si na tom dně řekla: "Ok, je mi to jedno. I když je to děvkař.". Je snad jasný, že teď toho lituju. V podstatě i v té době jsem věděla, že toho budu litovat. Ale nějak mi to bylo už všechno jedno.

Dobře.. dva kluci. To není zas tak hrozný.. ale! Ten třetí.. s tím už strávím zbytek svýho života. Chci to. Jo. I jemu sem to řekla, že potom už s chlapama končim, jestli to nevyjde s ním.. a víte co? Jemu to bylo asi jedno. On byl panic. Hlavně, že už se vyspí s holkou, no ne? Takhle to asi funguje to přemýšlení v chapských hlavičkách.. no. Asi vám nemusím říkat, že to dobrý konec nemělo.

No a jak to bylo s tim posledním? Asi to nejhorší. Ale ne.. všechno to bylo špatný. Nikdo není za toho nejhoršího. Špatní jsou všichni. No. \zpět k "příběhu". Můj nejlepší kamarád.. Vyznal mi po poseldním rozchodě lásku a po tom, co jsme začali mít vážnější rozhovory. O mých stavech a tak. Popletl mi moju už tak dost popletenou hlavinku slovama, že to zvládnem, že tu je pro mě a že tohle všechno dobře dopadne. Týden a už si to rozmyslel.. Už jsem najednou nebyla jeho největší štěstí. Už se po třech letech odmiloval najednou. Tleskám ti.

No a k tomu sexu. Opila sem se šíleně, on střízliv jak nikdá a najednou se svlíkám na zadních sedačkách jeho prťavého auta před mým barákem (docela komedie) v pět hodin ráno. No, úplně se to nepovedlo, ale.. jo, byl ve mě.

A já tu teď sedím.. sama, v nožem opět v ruce a ptám se proč. Je mi devatenáct a nesnáším se za to. Za to, co jsem nechala se sebou provádět. Jo, někdo by mohl říct: "Hele, dyť je to v pohodě. Uklidni se, bude to dobrý."

Ne. Není to prostě dobrý.. v třinácti jsem měla ještě popletenou hlavu svýma nereálnýma snama a taky blog, kterej v tý době docela "frčel". Měli jsme zde takové "přátelství" mezi blogama.

Pamatuju si holky, starší než já. Holku anorektičku, která nakonec skončila s bulimií, holku, která se řezala, holku, která byla v depresích, holku, která dost pila, kouřila i hulila, holku, která z problémů vyhledávala společnost chlapů, holku, která měla jinou orientaci, holku, která skončila v psychiatrické léčebně a několik holek introvetních, šikanovaných a se sociálními poruchami. A byly jsme parta. Teda.. já to tak brala. Chápala jsem ty holky všechny. Povzbuzovala jsem je a ony povzbuzovaly mě. A teď? Nic. Měla jsem tělo neposkvrněný.. teď už je i pokryto jizvami.

Prostě nevím. Cítím se dobře a zároveň.. je mi hrozně. Není mi tak moc hrozně, abych se šla zabít, ale.. je mi hrozně. Nevím nic. Nemám nic. Nemám nikoho.

Kdybych alespoň měla nějakou vizi. Já už nemám čemu věřit. Nemůžu být na nic pyšná. Prostě nic. Cítím se prázdně, a zároveň mám v sobě docela zmatek.