Vždy, když mám nějaký sociální kontakt s osobou mi blízkou, cítím se hrozně. Buď jen z důvodu, že se mám fajn, a pak když jedu domů, tak vyjdou na povrch hrozné vzpomínky, a nebo někdo něco vysloví. Vysloví větu, která v tu chvíli ve mě vyvolá pocity jako: wtf nebo to je kokot, posléze mi to začne šrotovat v hlavěnce až do té doby, kdy jsem z toho špatná až v háji. Jako třeba dnes.
Dnes to bylo kvůli nejlepšímu kamarádovi, kterého "znáte" už z minulého článku. V rychlosti: opila sem se, načež jsme se spolu ten den na zadních sedadlech jeho auta vyspali. Den na to mi mazal med kolem huby, že jsem jeho největší štěstí atd atd. Dva dny po těchto kecech byl u mých kamarádek.. a jak jsem se dozvěděla, tak sahal jedné na zadek a posléze se svěřil té druhé, že prý neví, co má dělat, že je zmatenej, že se mu líbí i ta druhá.. a potom, co už jsem viděla na vlastní oči, se objímal, držel za ruce a dál bůh ví co ještě, protože byli spolu asi v jeho autě (v tom, co jsme i spolu spali). Takže.. Uf. Tak tohle byl můj nejlepší kamarád. To mám ale štěstí, co? Asi vyhledám společnost kamarádky pro tuto noc a zabarvíme se do červena.
Dříve jsem měla strach, že si mé články bude číst někdo ze známých. Teď mám strach, že si je nebude nikdo číst. Ani z mých známých, ani z autorů dalších blogů.
Žádné komentáře:
Okomentovat