Jsem v pohodě.

Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Ne, nejsem v pohodě.

Jestli je to nějaký úděl něčeho, nevím. Třeba dělám zase něco špatně a mé tělo se tomu snaží bránit. A nebo se konečně cítilo líp a toho se má hlava lekla. Takhle to nejde. Můj žaludek pomalu taky vypovídá svoji funkci. Snažím se nezvracet a jíst sušší jídlo. A pít. Vodu.

Avšak ani to nepomáhá. Tak co teď? Beru telefonát od známýho.

Já: Nevim, jestli dojedu, bylo mi v autobuse špatně.

On: Hele, tak nad tim nemysli. A promiň za včerejšek. To si byla tak šťastná? Překvapilo mě to.

Já: Jo, byla. Ale dnes je mi o to hůř.

On: Psychicky?

Já: Hm, jo.

On: No, tak nebudu rušit, měj se.

Aha.. no, nic, v pořádku. Nic se neděje. Ale tak, když už jsem v té kuchyni, kouknu se na nože.

Hm, tenhle vypadá docela ostře. Jen si ho vezmu s sebou do pokoje. Je pěknej.

Zkusim si ho trošku přiložit k sobě.

Trošku zatlačit.

Hm. Zajímavý. Zkusim druhou stranu ruky.

Jojojo. To je fajn. Zkusím to víckrát.

Tak ale už by stačilo. Co ale s tim nožem? No.. tak pro případ.. nechám si ho pod postelí. Snad se o tom nikdo ze spolubydlících nedozví.