Strach

Zdá se, že mi je líp. A upřímně.. mám z toho strach. Na jednu stranu chci žít normální život s normální psychikou, ale na druhou stranu nechci. Teda.. jasně, že nechci zažívat ty hrozný stavy, kdy se zde nenachází žádné jiné východisko, než-li smrt, ale.. zas asi nechci, aby to bylo vše tak sluníčkový. Asi si chci zachovat nějaký.. přiměřený množství úzkosti a deprese. Já nevím. Asi je to tím, že jsem v tom 'naučená' žít a dýchat.. Asi vám musím připadat jako blázen. Když.. no.. chci říct, že.. z toho, jak je mi v podstatě mnohem líp, než jak mi bylo během celýho prosince, je mi zároveň hrozně.. Bojím se toho. Opravdu hodně se toho bojím. Ale! Nejradši bych byla, kdybych už byla zcela v pořádku. Jednoduše se to ve mě jaksi hádá..

Výzva nesplněna

No, paní psycholožko. To, co jsme si obě myslely, že je v mém zájmu a nejlepší způsob uzdravení mé duše a mysli, se nakonec úplně nezadařilo. Nějakým způsobem jsem o ty lidi, kteří pro mě byli těmi nejlepšími (do té doby), přišla.

Možná ale mám pocit, že to může být taky pozitivní konec. Při té věci, co se bohužel stala, jsem jako normální člověk začala mít nějaké emoce. A pak mi došlo, že já vlastně pociťuji něco, co by běžný člověk měl pociťovat. Ne nic ve smyslu sem na dně, nejradši bych si vyškrábala z hrudi to, co se tam nachází a tak nehorázně to bolí a táhne mě to dolů. Ne. Tentokrát ne. Cítím zradu vůči mé osobě, smutek, lítost, naštvanost a nechuť vůči ostatním lidem - tedy k těm konkrétním. To sou věci, které jsem předtím jaksi cítit nemohla. Tedy.. jasně, jsou to negativní emoce, ale já to beru z té lepší stránky. Jsou to emoce tak jako tak. Možná jsem už po všech těch pokusech vážně našla ty správný prášky. Dokonce jsem zase našla chuť cvičit na klavír. A jde mi to. Těším se, až zítra vstanu a půjdu zase hrát.

Co mi navíc v posledních pár dnech pomohlo, byl tento pán: Martin Lajprík. Je to člověk, který točí videa spojené s psychikou a mám pocit, že na mě to má velký vliv. Na mou psychiku. No, snad se blížím k lepším zítřkům.

Prázdniny

Nooo.. deprese nemají volno. Prázdniny. A to ani na Vánoce! Bohužel pro mě. Tak si je udělám trošku barevnější.

Beru tuto stránku jako můj psaný životní příběh, kterým jsem se musela prokousávat, a snad jednou budu moci říct/napsat: "Zvítězila sem!". Dělám to, co bych chtěla, aby někdo udělal taktéž, a čtu si mé staré články. Nalézám zde přislib čtenářům (z roku 2013/2014), jak chci, aby tato stránka byla místečkem radosti a odpočinku. Omlouvám se, nejde to, musím být nejdříve v pořádku, abych mohla rozdávala radost já vám.

Not a human

No, když nikdo nedává lásku mě, musím si jí dát sama. A tak pozdě v noci (na mé poměry tedy určitě) čtu si většinu svých starých článků, které by byly 'něcoříkající o mé osobě'. Hledám vlastně nějaký bod, od kdy se dá určit, že se ve mě probouzela nějaká ta psychoza, a musím říct.. že tu byla dávno před tím, než jsem blogovala (tzn. před 13tými narozeninami), což je.. docela šokující. Né že bych to nevěděla, ale když to takhle pozoruju na vlastní oči.. je to opravdu do nebevolající.

Hlavně to, že já vím a vzpomínám si na to, jak sem se v tu dobu cítila.. takže nějaké malé náznaky, řekněme.. šílenství, poznávám a trošku se nad svými výrokami směju. Některé jsou takové strašně dětské, jiné na ten věk malé třináctileté holčičky docela dost vyspělé, jiné jsou zase až děsivně depresivní, ale deprese je tak hezky zabalená, že si toho nikdo nevšiml. Vlastně ani já ne v tu dobu. Nebo ne tak docela..

Přemýšlela jsem nad tím už delší dobu a teda, abych byla upřímná.. teď, když slova přepisuji na "elektronický papír", zdá se, že má následující tvrzení jsou zvláštní, neopodstatněná, naprosto pitomá.. Ale mám pocit, jako bych ani nebyla z tohoto světa.. Jako kdybych byla z jiného světa nebo prostě jen jiný tvor přeměněn do lidského těla a nechaný zde napospas mezi lidmi. Všem se zdám naivní až i blbá, že si myslím to, co si myslím.. a i když se našel někdo, kdo mi řekl, že nejsem naivní a že si vlastně myslím správnou věc, že by to takto mělo být, tak vlastně zdrhne.. no, možná to je pro něj dobře. Ale asi to nebude zas tak správná věc. Ne. Ne. Ne. Tohle.. už musí skončit. Já jsem ten, kdo sebe vysvobodí. Jsem sama pro sebe tím princem. Jsem na vše sama. Doopravdy. Žádný slzy! Opovaž se. Jen se rozhlídni.. tento svět je nechutnej. Lidi jsou svým způsobem a hlavně jednáním nechutní. Tohle už musí skončit.

Aneb pár minut na tumblr. Nemiluj tu stránku stvořenou pro tyto ztracené duše..

Jsem v pohodě.

Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Jsem v pohodě. Ne, nejsem v pohodě.

Jestli je to nějaký úděl něčeho, nevím. Třeba dělám zase něco špatně a mé tělo se tomu snaží bránit. A nebo se konečně cítilo líp a toho se má hlava lekla. Takhle to nejde. Můj žaludek pomalu taky vypovídá svoji funkci. Snažím se nezvracet a jíst sušší jídlo. A pít. Vodu.

Avšak ani to nepomáhá. Tak co teď? Beru telefonát od známýho.

Já: Nevim, jestli dojedu, bylo mi v autobuse špatně.

On: Hele, tak nad tim nemysli. A promiň za včerejšek. To si byla tak šťastná? Překvapilo mě to.

Já: Jo, byla. Ale dnes je mi o to hůř.

On: Psychicky?

Já: Hm, jo.

On: No, tak nebudu rušit, měj se.

Aha.. no, nic, v pořádku. Nic se neděje. Ale tak, když už jsem v té kuchyni, kouknu se na nože.

Hm, tenhle vypadá docela ostře. Jen si ho vezmu s sebou do pokoje. Je pěknej.

Zkusim si ho trošku přiložit k sobě.

Trošku zatlačit.

Hm. Zajímavý. Zkusim druhou stranu ruky.

Jojojo. To je fajn. Zkusím to víckrát.

Tak ale už by stačilo. Co ale s tim nožem? No.. tak pro případ.. nechám si ho pod postelí. Snad se o tom nikdo ze spolubydlících nedozví.

Plán

Nejlepší učitel je život. Pokud lekci nepochopíš, dá ti ji znovu. A já mám pocit, že tu samou lekci skládám už pár let a pokaždé je to to stejné. Prohraju.

A já ji dostala zase. Ne. Tentokrát tuto lekci pochopím a neudělám blbost jako vždy. Ztrácím kolem sebe lidi. I ty dobré. A já už toto nechci. Nechci přijít o toho člověka, kterého mám šíleně ráda. Prostě ne. Tentokrát to zvládnu. A vyhraju.

Teď jen si už musím uspořádat nějakým způsobem svůj život. Ale jak to udělat? Pro začátek.. být sama a soustředit se na sebe. Není to moc sobecké?

Noone knows.

What am I gonna do?

Now, listen,

Did I ever be something for you?

Or you were just so alone

And I didn't even know, who am I?

And now?

Its still the same. We just were losing our time of youth.

Omlouvám se za angličtinu, nekontroluju, píšu.

Jak?

Otázka zní: Jak.

No,.. jak?

Jak si v tomto urychleném světě zachovat zdravou hlavu?

Potřebuji pomoc. Jak co nejrychleji zahojit 15let staré rány? Co dělat, když se cítím konstantně na dně, mám černé myšlenky, atd? Jaký je způsob, jak se z tohoto koloběhu dostat?