No, paní psycholožko. To, co jsme si obě myslely, že je v mém zájmu a nejlepší způsob uzdravení mé duše a mysli, se nakonec úplně nezadařilo. Nějakým způsobem jsem o ty lidi, kteří pro mě byli těmi nejlepšími (do té doby), přišla.
Možná ale mám pocit, že to může být taky pozitivní konec. Při té věci, co se bohužel stala, jsem jako normální člověk začala mít nějaké emoce. A pak mi došlo, že já vlastně pociťuji něco, co by běžný člověk měl pociťovat. Ne nic ve smyslu sem na dně, nejradši bych si vyškrábala z hrudi to, co se tam nachází a tak nehorázně to bolí a táhne mě to dolů. Ne. Tentokrát ne. Cítím zradu vůči mé osobě, smutek, lítost, naštvanost a nechuť vůči ostatním lidem - tedy k těm konkrétním. To sou věci, které jsem předtím jaksi cítit nemohla. Tedy.. jasně, jsou to negativní emoce, ale já to beru z té lepší stránky. Jsou to emoce tak jako tak. Možná jsem už po všech těch pokusech vážně našla ty správný prášky. Dokonce jsem zase našla chuť cvičit na klavír. A jde mi to. Těším se, až zítra vstanu a půjdu zase hrát.
Co mi navíc v posledních pár dnech pomohlo, byl tento pán: Martin Lajprík. Je to člověk, který točí videa spojené s psychikou a mám pocit, že na mě to má velký vliv. Na mou psychiku. No, snad se blížím k lepším zítřkům.
Žádné komentáře:
Okomentovat