A všichni říkali: "Neber ty prášky. Neber je. Zkazíš si život."
Ale já jsem stejně, i když sem věděla, že mají ostatní pravdu, pocítila obrovskou úlevu a pochopení, když mi na psychiatrii řekli, že je to v této situaci už nutný.
Ne.
Na nic si nehraju.
Úleva a milion posmrkaných kapesníků s příměsí litru slz.
Občas mám ale pochyby, zda jsem připravená cítit se normálně, jestli mi takhle není líp a jaké to vlastně je, ale není cesty zpět.
Teda vlastně je, ale já věřím v lepší zítřky a posledních pár měsíců sem se za ně opravdu vrcoucně modlila. Za ty prášky. Nedalo se to už vydržet a věděla sem, že je to jediná možnost, pro tuto chvíli, která mi může pomoci. A opětovné nastavení mysli. Ovšem to správné.
Žádné komentáře:
Okomentovat