Dark world: Přivítejte absoloventku!

Ano, ano, ano. Dělám, jako kdyby to bylo něco extra, že. Stačí mít peníze na zaplacení 7 let, zahrát a už jste absoloventi. Jenomže zahrát s trémou, kterou pociťuje každý absolovent, jde vážně horko težko. Ještě ke všemu když přestoupíte k těm lepším. No, nedivte se mi, ale jsem na to hrdá. V jiných rodinách se to sláví (ano, opravdu) no, a já se tím chlubím na blogu.

Musím na začátek taky dodat, že tohle bylo první datum, kdy jsem mohla odabsolovat, takže jestli to čte jedna má kolegyně ze školy, tak haha, už to mám za sebou :P Pokud ovšem si už taky neodabsolovala (no jo, to je tím pozastavením blogu x_x - a opravdu, kdybych to vydala po napsání, tak by mě ješt 14dní (nevim) škrtila a zabíjela :D ale můžeme být na sebe hrdí :3 :))

A teď, jestli mohu, trošku vás seznámím, co to znamená a hlavně, na co já jsem opravdu hrdá.

Určití lidé vám vyberou pořadí, v mém případě 8. (z 9.), a poté se už jen uklidňujete před vystoupením. Já celou dobu seděla v sále a poslouchala jiné absoloventy. Upřímně, ze začátku jsem měla strach, že až je uslyším, tak se propadnu do země, co já tu vlastně dělám. První chuděrka to zahrála trošku špatně, ale co si budem povídat, všichni jsme to tam dovrtali. A já možná skoro nejvíc, jee :D Prostě tréma převeliká. Ale proč tu první slečnu rozebírám. Nepadla mi do oka. Vážně ne. To bylo sebevědomí až k vám domů a ani tam se nezastavilo, no prostě strašný. Šla jsem se nachystat na ten svůj výtvor a takovým tím jízlivým hlasem "Hodně štěstí.". Samozřejmě, že jsem ji pochválila, jak to hrála, protože každý z nich si to zasloužil, protože ten pocit vážně hrůza, ale prostě slečna byla nesympatická. :D

Před mým převelikým výtvorem, hah, mi ještě učitelka dávala pokyny, abych tam nijak nevyváděla. No, co myslíte, že jsem udělala. Jako jedna z mála jsem neudělala chybu (naštěstí :D kdyby ta část byla ještě delší, tak už to nedohraju :DD), no, ale hnala jsem to, jak kdybych si hrála na smrt a proti mě letěla obrovská planeta, která přináší zkázu celé naší planety. Něco, jako když si normálně hrajete, nevidíte tu planetu či obří kouly, podíváte se nahoru, hrkne vám v hlavě a strašně spícháte, i přes to, že tu skladbu musíte dohrát.

Ale..

Já ji dohrála. Bože můj, děkuji. Uklonila jsem se, usmála. Přišla moje učitelka a měla mi něco jako pogratulovat (k sehnání tolika peněz na celých sedm let :'DD). Řekla mi její názor, prej sem to zase hnala, a já ji vysmátá odpověděla: "Jo, já to slyšela." A ona na to (je z ukrajiny, btw), "Slyšela?" a pak se smála, že asi poznala, že jsem měla trému. Nemám na to, se jí nějak svěřovat, že jsem v ř**i a že to prostě nezahraju. Ale dostala jsem nádhernou červenou růži, hrnek s nápisem ZUŠ 2015, pamětní list, že postupuju do 2. stupně (a hodně štěstí při hledání dalších peněz na zaplacení studia :'DDD ano, musím to pořád rozebírat :DD) a naši supr čupr fotku, na které jsem opravdu strašně moc bledá. Jinak mi to tam vcelku sluší. Není to nic strašného, když si vzpomenu ty obličeje ostatních, tak to je teda něco. Všichni takový faces :D Aspoň mám na všechny takhle památku. Hlavně učitelé :D Ty pohledy, bože :D Miluju je :3 <3

A teď se ponořme do Sonáty 16 v C dur od Mozarta. Aneb jak to mělo vypadat. Nahrávku toho mého bohužel nemám, ale nebojte, dočkáte se :) (někdy hodně dávno.. :D nejdřív půl roku, ale pšš :DD)

PS: Jenom do 3 minuty, pak je to zase další skladba :D a v 6 minutě je zase další :DD takže stačí jenom 3 minuty ;)