Jak už jsem se tu v minulém článku přiznávala, (emm.. to co je u mě nového ;D) asi jsem vážně našla samu sebe. Vždycky jsem věděla, že miluju konec Klasicismu až trochu začátek Romantismu a Barokem taktéž nepohrdnu. Do toho ráda smíchám Punk s Rockem a mě to přišlo zvláštní, což zvláštní je, ale tak na pohodu. V jednom článku to mám i napsané, že kdybych potkala člověka jako jsem já, řeknu mu, že je naprostý blázen. Ano. Já jsem blázen. Ale tak nějak jsem to nebrala. Žiju svůj život dál.
Jednu sobotu jsem se dozvěděla, že pojedeme po dloouhé době nakupovat do Brna. Nakupovat boty. Viděla jsem spoustu bot, a když jsem viděla nějaký pěkný, byli kolem 2 000. Už jsme si zvykli na 1000, ale do dvou bych vážně nešla. Levnější už prostě nejsou.. chodili jsme sem a tam a furt sestra jakože proč si něco nevyberu. Ke každým botům - nelíbí se mi. Už jsme byli na zpáteční cestě, a že se stavíme ještě pro ty blbosti do Globusu - spíše jídlo a kdybychom na něco náhodou zapomněli, takhle to děláme pořád, zvyklost. Měli tam boty. A naši, že se teda aspoň podíváme. Vidím polobotky. Pěkný. Ale semišový, ty mi máma asi neschválí. Nakonec, že si je mám aspoň zkusit. Zkusila. Dobrý, v pohodě. Jenomže právě v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že nemám nic k těmhle botům. Já.. mám dva styly. Jsem dva lidi v jednom.
Řekla jsem to mámě, že nemám nic k tomu a že mám dva styly - něco na ten způsob. Její reakce? Seš jak táta. Jo. Vlastně.. jo. Je takovej rockovej a pak takovej.. no jdeme pryč od něho. (Děkuji.) Tenhle pocit byl strašnej. Takový to, když vlastně nevíš kdo jsi. Znáš se vcelku a zároveň, jako by ses znovu narodila. Nic nevíš. Nic neznáš. Hroznej pocit. Věřte mi.
Ale jo. Tak. Asi. Jo. Jsem jiná. Jiná než vy. Jiná než všichni ostatní kolem mě. Mám dva styly. Vlastně ani dva styly. Jsem dva lidi spojení v jednoho. Vlastně.. lidi, kteří nemohou být v životě spolu. Ani se bavit spolu nemohou. A vlastně ano. Jsou. Já jsem živý příklad toho, že tohle jde skoubit. A doufám, že ani tenhle člověk není zase tak.. bláznivý a jiný než ti ostatní..
Zas postupem času si samozřejmě zvyknete, ale takhle, když si připustíte k tělu, co vlastně jste za stvoření.. vážně je to hnusný. Na druhou stranu i pro vás je to hrozný. Tohle číst.. Co to vlastně sakra píšu? Nemá to ani hlavu, ani patu. Bože. Kill it. Bože.
Musím vám ale poděkovat za komentáře u toho článku s kouřením. Já nejsem kuřák :D Jenom, že to asi vážně pomáhá. Sklidnit se a tak. Ale kuřačka nebudu. Ale vaše názory se mi strašně líbili, prostě reakce a tak :) takže děkuju moc :) Jste skvělý, už jenom proto, co v poslední době píšu a tak.. omlouvám se.. ale z mého života :/
Carpe Diem Guys!
Erin
Žádné komentáře:
Okomentovat