Hele jako.. třeba jsem ho vystrašila. Byla jsem připravená na život s ním. Jako úplně doslova. Vzdala jsem se svýho snu a snažila se vybudovat ten jeho, protože podnikání je těžký žejo, trvá to prostě i to prosazení je těžký.. fakt jsem se snažila. Byla jsem ready tyvole být mámou, vzít se (v sobotu na svatbě bratrance jsem si představovala tu naši, jak tam ten farář bude říkat, kde a jak jsme se poznali, a že všichni budou strašně awww, že dvě duše z úplně jiné strany republiky se seznámili na mysliveckým táboře a měli vztah na dálku, ale jejich láska byla silnější a všechno zvládli a teď jsou tady v kostele, aby si řekli své ano.. pecka, brečím no), v červnu už bych se mohla za ním přestěhovat a žít s ním střídavě, postupně, chodili bychom oba do Prahy do školy.. asi to bylo na něho moc. Asi jsem nebyla ta pravá. Bylo to pro něj moc reálný a já nebyla ta pravá. Co se dá dělat, zlobit se na nikoho nemůžu. Já jsem teda na všechno moc stará.. ale tak.. asi jde život dál. Mrzí mě to, ale s tímhle se dělat nic nedá. Byl jedinej kluk, kterýho jsem doopravdy milovala a chtěla s ním zestárnout, jedinej kluk, kterýho jsem si chtěla vzít dokonce i před Bohem (což je fuu.. to znamená fakt hodně), ale čeká na něho asi jiná. Nevím no.. ale jako není se na koho tady zlobit. Osud to tak chtěl.. nevadí. Třeba si to rozmyslí, protože je teď zmatenej a rozumím tomu, ale rozhodně nechci nikoho tlačit. Jsou to city a ty se nedají vynutit, takže.. je to i pro mě lepší, protože vymlouvat se na něco nebo snad udělat člověku něco hnusnýho je.. hnusný a trvá to uzdravit se dýl, ale pokud nejsem pro někoho ta pravá, je pro mě upřímně lepší se vzchopit a "zahojit se". Jasně že to bolí, ale popláču si a v pohodě.. nebudu mít vůči někomu zášť nebo něco takovýho. Prostě jsou to city. Takže ještě že jsem mu zavolala včera a dokopala ho říct (asi) pravdu. Je to sice bolestivý, ale pro mě daleko lepší. Jen mě mrzí, že jsme se zase po 4 letech od rozchodu dali dohromady a zase to nevyšlo.
Prostě o kousek.. všem, kteří "byli proti" jsem dokazovala, že to je možný, že už za dva měsíce mám po škole, budeme už spolu a prostě začne nová kapitola. Že máme to nejtěžší za sebou, respektive do maturity to bylo nejtěžší, pak jsem byla v Brně na bytě a měli jsme 18, už jsme se nemuseli doprošovat rodičů a teď ta nejlepší část za dva měsíce, že konečně máme možnost spolu bydlet.. dokonce i psychiatrička jásala, že je to boží, že teď už ten hnus musím přežít. Že budu pryč od rodiny, učitelky klavíru z konzervy (od které utíkám) a budeme spolu bydlet, že se blýská na lepší časy, že už budu jen s klavírem a s někým, kdo je mi asi souzenej. Tak..
... Nevadí.
Žádné komentáře:
Okomentovat