Slunce v duši

 Holka.. 

nenech se sama sebou obelhat

Žila si skvělej život ve sračkách

a teď se dobrovolně v nich utápíš sama

Už od prosince ti je jasný

Že tohle nemá budoucnost

a přesto tu jsi a jen čekáš

kdy to celý rupne

Jak před pěti lety

Neumíš to říct

Jen čekáš na tu poslední kapku

Se kterou ukončíš 

v podstatě celej svůj život

Dobrovolně ses nechala upsat ďáblu

A teď ho sama vyzýváš k tanci

Ač tě o to nikdo nežádal

Pět let si se snažila

Snažila sebe přesvědčit

Že tohle je to, čím máš být

Zapomenout na své dítě

A z bolesti donutit se vzít zárodek života někoho jinýho

A přetvarovávat jej k dokonalosti

Ač to tvoje 

hnije ti na hnoji

Sama sis denně říkala

že tohle je způsob života

Kterým máš žít

Vzdát se sebe a uvěřit

Že tvé místo je po boku prasete z Čech

Tak teď neplač

Máš cos chtěla

Drželi ti nůž pod krkem

A ty sis ho sama vzala

A přidržela si jej k tepnám o to víc

Kapka krve už teče

A ty vlastně celou dobu 

Jen čekáš na chvíli

Kdy celá vytečeš

A jestli se stane zázrak

Že z kapky krve

Nový strom vyroste

I kdyby však vyrostl

Nikdy nebude stejný

A tys všechny talenty

Co jen v listu skrýváš

Sic pod ranním nátlakem

Ale nakonec dobrovolně

Zaživa sama pohřbila

Čekáš na den

Kdy snad silná vychřice příjde

Na tom však nezáleží

Ty bez života

Už pár let žiješ

Člověk by to snad ani nečekal

V holce jako sem já

Avšak pravdou je

Že zaživa se sama pohřbívám

Můj smyšlený ptáků zpěv

Cvrlikal mi kolikrát

Že po novém roce

Navštíví mě kolikrát

Už konec léta 

A ptáci radši bez koronaviru

Hoví si v lepších krajinách

Jsem jen stromem

Který ptákům zastřeší tu nejlepší ochranu

Ale pokud to není nutné

Zůstane si raději na mrazu

Až však časem zjistí

Že doma nebyl už dlouho

Za dva roky zas mě navštíví

Radš lepší by bylo

Kdyby nebylo

A strom těžce dopravil se za ním

Tak teď neplač

Máš cos chtěla

Čekáš jen na den

Co bys už nebyla

Odpočítáváš dny - na co počítat!

Stačí se podvolit

A už víc nedýchat

Máma

 Máma dnes měla školení.. a jako na zavolanou měli téma *mé problémy, poruchy, nemoci*. Nevěděla jsem o tom, takže jsem dojela z dnešního bolestivýho sezení, odtáhla si mě stranou, objala mě a řekla, že už mě rozumí. Sepsala si asi 8 stran poznámek, jako co to znamená a taky byla ráda, že poruchu jako takovou nemám. K tomu se dostanu. Protože vrozenou vadu fakt nemám.. jsem úplně po všech stránkách zdravá, ani nechápu, jak je to možný, když jsem už v břiše trpěla a jako malá nejedla, takže těch živin mé tělo i hlava nedostávali. 

No a tak mi to všechno vyprávěla, že mě ve všem úplně viděla, a já jen kontrolovala, že :D Bylo to celý o mně. Tak jsem jí ještě vysvětlovala, jak funguje mozek, že na následky špatného spánku se tvoří deprese atd atd. Prostě všechno. To je jedno, je to na dlouho a asi nepodstatný. Závěrem bylo (a teď mi je to trapný psát), že zrovna toto je u abnormálně nadaných dětí. Tak asi chápete, proč mi to přijde blbý to tady říkat. No, ale z toho byla v hezkým smyslu šťastná - že jako pravýmu rodiči se jí ulevilo, že není se mnou nic špatně, a bonus: že su teda nadaná.

Vím, proč zmiňuju 'hezky' šťastná.. většinou je to pro jejich vlastní dobro, ne i pro mě, že já jsem jen produkt, aby oni se cítili dobře, ne já. Tady to bylo ale konečně reálné.

O klavíru jsme se bavily i s psycholožkou,.. a tak mi vrtá hlavou, jestli bych teda měla být "abnormálně nadaná", tak jestli mám bojovat. Protože mám v hlavě celý svůj smutný život, jak končím na hřbitově.. kolem mě samí nadaní, ale 'vzdali' to. A tohle se mi nelíbí. Zas moje hlava právě *overthinking*, protože se tohle stalo kvůli mému traumatu. Takže.. uf. Kde je pravda? Co bych měla dělat? Klavír mě ale už vůbec nebaví a nechci cvičit.. změnilo by se to přístupem učitele, až přestoupím?

A taky sem nevěděla, že se tomu, že jde mozek napřed, ač je tělo stále dítětem, se jmenuje dyssynchronizace😅 Zajímavé.

Jinak moc se omlouvám, jak vás tady úplně ignoruju, často ani nečtu komentáře (vědomě), což je divný. Jsem celá taková vyčasená a zastavila jsem se v čase před Vánocemi. Jako za chvilu duben.. to snad ani není možný, nevím, co to se mnou je. A upřímně ani si moc nevybavuju psaní článků.. jsem fakt zaseknutá v listopadu/prosinci. Nechci si už dávat moc čas, protože času jsem si dala a stejně je to k ničemu. Potřebuju na sebe dupnout. Stejně sem na tom špatně tak jako tak, tak volím řád.