Když jsem přinesla papír z psychiny a pak mi psycholožka doporučovala krátkodobý pobyt v psych. léčebně (denně 8-14h s tím, že se budu vracet domů), myslela sem si, že rodiče konečně pochopí, že asi někde udělali chybu. Ale oni ne. Jen to všichno zhoršují. Posmívají se, otec nadává, křičí, uráží mě.. Nevím. Nebo je to jen můj pocit? Jsem jen bezvýznamné piece of shit I have always been? Nevím. Asi jsem jen zmatená. Nevím. Fakt nevím. Ale čím jsem si to zasloužila? Babička z otcovy strany - nic. Děda z matčiné strany - nic. Celá família otce i matky - nic. Noone cares. Co jsem byla v minulosti? Hitler snad? Vždyť to není normální. Čím jsem si to zasloužila? Nebo jsem debil já? I have no idea. Chce se mi zas brečet. Je mi hrozně. Asi půjdu do té léčebny.. Nevím.
A z šíleně bolestného pláče se zrodil vztek. Následovaný myslí a chůzí vraha.
Počátek mé existence je stres. Vznikla jsem z velkého koláče jménem stres. Jsem nic. Nic a stres. Na tom jsem postavená, z toho žiju. To jsem dostala do vínku.
V životě jsem docela dost udělala a dokázala.. podle mě. Z utrápené nicoty jsem vytvořila opravdu solidního pevného člověka. Avšak tohle vám život nedovolí. Nenechá vás vymknout se z řady, z osudu, který si pro vás připravil. Nakonec svolil, abych se trošku odklonila, ale dal mi krutou odplatu: šílené deprese, úzkosti, myšlenky na sebevraždu, sebepoškozování a samozřejmě to, co pro mě měl život připravené - nicotu.
I kdybych si vybrala nevybočování z řady a být čistý nic, skončilo by to stejně. Jediné, co život tedy nakonec přes mou bolest svolil, byly dvě možnosti. Buď budu nic nebo dokážu hodně, ale s tou vší bolestí, co si nesu, a s tou nicotou.
Jsem jen hadrovej panák, který se pohne jen díky sem tam nějakýmu větýrku (proto utíkám od kluka ke klukovi, za "rychlou láskou", nemyslím sex). Ale hadrovej panák bych byla i v prvním případě. Pohnula se jen, aby to vypadalo. Proto ať se koukám jak se koukám, obě možnosti jsou stejný.
Děkuji živote, že mě i přes mou bolavou snahu zbavit se mého osudu, dal si mi vlastně to stejný. Stojím si za svým. Ale ty si stojíš za svým taky. A tak si tak "žiju". Jako hadrovej panák, co sice nějakou křehkou skořápku má, ale uvnitř je naplňen prázdnem a dnes milionkrát opakovanou nicotou.
Martin Lajprik - Zresetuj svoj mozog! Zastav myslenie a totálně sa uvolni
Kluci mě požádali, zda bych nechtěla hrát v kapele, že bychom ju založili. Oba dva jsou velmi fajn, je s nima sranda, vím, že hrajou dobře, takže proč ne. Těšila jsem se na naši spolupráci. M. všechny noty psal sám, respektivě aranžoval, a tak jsem si řekla, že mu pomůžu. Hele, proč ne. Studuji hudbu a tohle se mi může hodit. A navíc se naučím přenášet noty do digitální podoby.
Takže jsem se do toho pustila. Začátky jsou složitý, prostě to chvíli potrvá, říkala jsem si. Jsem sice ve stresu, ale je to něco nového. Když po týdnu jsem konečně dodělala první noty (ale bez mého partu, takže ho ještě budu muset dopsat, paráda), opravdu mi spadl kámen ze srdce. Asi jsem si ani nechtěla přiznat, že mě to ničí. Ale tak trošku jo.
Dala jsem si za odměnu volný jeden den tzn. dnes, v sobotu. Ráno začalo fajn. Slepice mi táta otevřel, takže jsem měla půl hodinku k dobru. Udělala jsem si úkol do improvizace a všechno bylo fajn. Tak jsem si řekla, že ještě udělám jednu koledu - purpuru, protože noty na to sou, akordy taky. Jen to převedu hezky do podoby pro naši kapelu, hlavně přetransponovat trubku. Strávila jsem nad tím minimálně pět hodin, protože jsem štělovala akordy, trošku předělala melodii tak, jak má být a i tak jsem byla naprosto ale fakt naprosto v háji. Ničí mě to. Strašně moc. Ale nechápu proč.
Vzpomněla jsem si na video, které je i výše nad textem, od Martina Lajprika, o kterém jsem zde párkrát psala. Poslechla jsem si ji a fakt jsem se cítila líp, ale nestačilo mi to (může se poslouchat několikrát za sebou, jak je člověku potřeba). Přišlo druhé kolo. Nádhera, naprosto úžasné. Teď bych si dala vycházku. Až na to, že byly čtyři hodiny a za půl hodiny slunce zapadá, což i znamená: jít za slépkama.
No, tak jsem vyšla. Po tom, co jsem se nedovolala příteli, jsem si zapla opět nahrávku, protože mi ten hezký pocit zase vyprchal. Šla jsem v hrozné obrovské bundě, protože den předtím jsem si, blbec, v té mé rozmáčkla omylem vajíčko. Takže jsem vyšla jako hastroš, naprostej šupák, hezky přes celou vesnici, což je docela daleko. Zapojila sluchátka do mobilu a opět spustila tatáž nahrávku.
Po dvou minutách jsem si připadala jako bez emocí, naprosto uvolněná, bez myšlenek. Kdyby do mě někdo šťouchl, určitě bych spadla. Šla jsem tahavými pomalými kroky, pohled upřen rovno v úrovni mých očí (tak jak to u nikoho nebývá zvykem, nad hlavami lidí), tvář uvolněná, bez jakékoli mimiky, nemrkající oči. Chůze seriového vraha. Když jsem se chtěla podívat na jakoukoli stranu, jen jsem pootočila pomalu celou hlavou. Připadala jsem si jako vrah nebo zombie. Ale nevadilo mi to. Nevadilo mi nic.
Jen jak jsem došla k dědovi, namíchala slepicím směs, a uviděla jsem slepičky přibíhající ke mně, tak jsem roztála. Protože je strašně nádherný, když za tebou utíkaj a jak jim jdeš dat papu, všechny jsou ti v patách. Dále si ze mě udělali bidýlko (tzn. když dřepím, tak mi vylítnou za krk) a když šli na skutečné bidýlko, dala dobrou noc. Zaplula jsem do místnosti, kde jim míchám papu, vzala jsem sluchátka, zapojila a jela jsem odznova reset mozku. Jediné, na co jsem v daleký dáli myslela, bylo to, že o tomto stavu musím napsat sem na blog.
Poté, co jsem došla dom, jsem se zase necítila nejlíp. Jakoby to ze mě zase opadalo.. ten pocit uvolnění. Hladila jsem kočku a následně sem se vydala do svého pokoje s úmyslem, že napíšu tento článek. A víte co? Když to tak sepisuju, tak i to mi připomíná ten pocit uvolnění. Takže jsem zase v tom stavu - ne jako seriový vrah, ale jako naprosto v pohodě a uvolněná.
A došla mě jedna věc. V pátek jsem měla hovor s psychiatričkou o tom, jak jsem teď nonstop ve stresu a nějak to nebere konce. Mimojiné mi doporučovala i si zorganizovat čas, o co se teda snažím už hodně dlouho. No, rozhodně bych to měla udělat s těma notama. Proč toho musím udělat co nejvíc? Proč jsem z toho tolik ve stresu. Udělám, co udělám. Svým vlastním tempem. Nemusím udělat za den toho co nejvíc. Stačí třeba jeden dva řádky. Přestaň si toho zase dávat tolik. Nepřidává ti to tvýmu psychickýmu stavu. Přestaň. Fakt už přestaň. Radši si pusť tuto 15ti minutovou očistu duše a jeď dál. Dopřej si odpočinek. Fakt už mě neser. Proč si tohle furt děláš? Fakt přestaň.
Závěrem. I kdybyste si celou "slohovou práci" nedočetli, přestala vás bavit, tak alespoň tento odstavec si přečtěte. Opravdu nemusíš být dokonalý, abyste si mohli užívat přítomný okamžik. Nemusíš udělat hnedka všechno teď v jednom dni. Dej si přestávky. Odpočinek. Jen pár minut. Žádná prokrastinace. Z vlastní zkušenosti: naučený workoholismus není dobrá vlastnost. Takže zpomal. Už takhle si dostačující. Zkuste si třeba poslechnout tuto nahrávku, možná vás uklidní a jestli ne, tak si najděte něco jinýho. Poslech oblíbené hudby nebo jakoukoli jinou relaxaci. Chci taky podotknout, že Martin L. má na svém yt kanálu mnohem víc videí na jakékoli problémy. Třeba vás tam něco zaujme.
Hlavně, prosím,.. chraňme si své duševní zdraví. Moc moc vás prosím. Pět deset minut si najdeme ve svém dni každý. Jen je třeba chtít.
