Adresováno: tobě.

 Neříkej prosím nikomu, že se stydím, že mám strach, že jsem nervozní. Neříkej nikomu, že mám psychické problémy. Ukazuje to slabost. Většinu svýho života jsem vytvářela svůj vzhled, postoj, obličej tak, aby poukazovali na to, že jsem silná, že se nebojím, že jsem řečník, že kašlu na názory ostatních, prostě si jdu za tim, co chci, že miluju společnost, že nemám žádný problémy. A povedlo se. Sice je to asi důvod, proč mi nikdo nevěří moji zlomenost, ale já tak chci působit. Nebo ne chci, ale musím, jinak by mě nebral nikdo vážně. Ale tobě jsem nechala nahlednout do mého opravdového já, tobě věřím. Ukázala sem ti, jak jsem zranitelná. Nechci ale, aby si o tom říkal ostatním. 

.

Potřebuju nějakou oporu, nejlíp tebe. Nechci se cítit opuštěná, protože mám strašnej strach, že až přijde zima, tak ten tlak už nevydržim.

.

Já vím a naprosto rozumím tomu, že máš spoustu práce s vejškou, ale stačí jen slovo, krátká větička. Že na mě myslíš, že tu jsi pro mě, že všechno bude dobrý.. protože mám zase pocit, že to sklouzne k tomu, jak to bylo kdysi. Že jsem tu jen pro tebe. K tvým vlastním účelům a na mě nezáleží. Leda tak na tom, jestli přijedu nebo ne. A promiň, že jsem zase taková nevrlá. Já to už v sobě nemůžu udržet..

.

To, že se zastáváš svých "bejvalých" taky moc nepomáhá. 

.

Jde mi i o nějaký uznání. Protože to nikdo nikdy neudělá (a už brečim..v autobuse) z mýho blízkýho kruhu lidí. Prosím nebuď jako oni. Dřu se jako mezek a jako obvykle to nikdo neuzná ani to nikoho nezajímá. A místo vytoužené úlevy z toho, že to mám za sebou, přijde ještě větší psychická bolest.

.

Proč se tak bojíš nahlédnout do mě? Máš strach, co za hnus tam najdeš nebo proč to tak je? Je to, jako bys nechtěl mít se mnou nic společnýho.. Buď mužem, buď mým přítelem a pojď tomu čelit. Společně se mnou.