Chci brečet a nejde mi to. Brečí jen má duše.
Proč mám pocit, že jsem zase patnáctiletá? Zase se cítím úplně stejně. Při tom, kdyby bych se měla zeptat na něco někoho, zase brečím! A je to tady. Věc, se kterou jsem se jakž takž vypořádala do svých sedmnácti, se už zase vrací. Navíc se propadám do stavu nic nedělání, nikam nechození. Nechci se s nikým vidět, s nikým mluvit, a zároveň bych fakt strašně chtěla. Chci a nechci. Zatím se držím, nejsem v hluboké depresi, ale bojim se, že nastane.
Jediný rozdíl mezi mnou teď a mnou v patnácti je ten, že v těch patnácti jsem měla víru. Víru v lepší život. Teď už z mých snů dávno sešlo a absolutně si sebou nejsem jistá. Nevím, co dál. A tak si tu jen tak sedím a .. v podstatě pomalu umírám. Nejhorší pravda je ta, že jste na to všechno stejně sami a vy jste ti jediní, kdo vás z toho může dostat. Nejvíc bolestivá pravda na světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat