Jestli sem někdy říkala, že se cejtim, jakobych ani nežila, tak fakt už nevim, kam sem se to zas propadla. Nechci nic. Nechci se vidět s nikym, nechci volat, nechci psát. Nechci nic. Jen tak "z ničeho nic". A mám pocit, že pokud se něco stane (třeba jako minulej víkend, kdy mě otec řekl, že mě zkope), tak to už nezvládnu. Nezvládnu se zde udržet. Jakoby můj život byl na napnutém vlásku. A cokoliv, co kdo udělá, mě může dost srazit k zemi. Což je docela teď těžký, protože asi za hodinu jedu domů. Mám docela strach, ale nemám sílu bojovat. Nejraději bych padla a jen tak ležela na zemi. Před všema těma lidma.
Jo a taky jsem se dala dohromady s bejvalým (kterej teď už bývalý není, žejo😁). Úplně nevim co a jak, mám strach, aby to nebylo ve stejných kolejích jako předtim, ale momentálně je tohle ten nejmenší problém, kterým bych se měla zaobírat. A tak si zde jen tak ležím v posteli nemajíc sílu ani na to něco napsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat