Chtěla jsem křičet v roce 2008, protože jsem cítila, že to potřebuju. A to jsem taky udělala, protože jsem to tak cítila, že je to správné. Jedinou reakci, kterou jsem na tento čin dostala, byl výprask vařečkou. Pochopila sem, že tu bolest musim vzít, držet si zadek, kterej sem měla v jednom ohni, a brečet. Ale potichu.
Chtěla jsem křičet v roce 2009, kdy se můj každej "sen" proměnil v noční můru, která mě strašně děsila. Myslela jsem, že nejsem sama v pokoji. Kroky, vrzání, vítr narážející do střechy našeho baráku. Křičela jsem, protože jsem byla vyděšená. Reakcí na tento čin bylo seřvání mýho otce, ať si zapnu lampičku a sem potichu, protože bratr, sestra a vlastně celej barák spí. V slzách jsem nakonec jakž takž usnula. Ale noční můry se vraceli noc co noc dlouhých několik let.
Pochopila jsem, že křikem jen věci zhoršuju, a v řečech, jak je má sestra úžasná, že má samý jedničky a je celej den zavřená v pokojíčku, že je strašně soběstačná, jsem se snažila najít samu sebe v lepším světle. Tudíž jsem se začala zavírat v pokoji. Být soběstačná. Chtěla jsem křičet. Takže jsem svůj křik přenesla do svého nitra, který jsem si postupně zútulňovala a nikoho nikdy nepustila. Protože tohle se ode mě očekává. Tedy aspoň jsem si to tak myslela.
Teď - po 7 letech, vím, že je to hloupost. Chci opět křičet, ale nemůžu.
Rodičům tohle vysvětlit nemůžu. Chci jim vmést do tváře, že udělali obrovskou, obrovskou chybu. A že mě to poznamenalo už na celej život a toto břímě si ponesu ještě dlouho a možná, že se to i ukáže na dalších generacích. Já znám jejich odpověď. Že si to vymýšlím. Že to není pravda. A že jsem očividně v pořádku.
Můžete být rádi, že nevíte, co v sobě všechno mám, že ani nejsem schopná to povědět.
Chci křičet, ale nemůžu. A zřejmě už nikdy nebudu.
Žádné komentáře:
Okomentovat