Nejlepší čarodějnice mýho života

Tak jsme si mámou povídali trošku víc do hloubky.. a dostala jsem se i k tomu, že jsem se několikrát chtěla zabít. A co ona na to? Začala mi vyčítat všelijaký věci z mýho života a nechtěla si nic přiznat. Jen na mě byla hnusná. Řekněte mi, jak asi se teď mám udržet sama při životě? Kdybych se nesnažila udržet si zdravou hlavu, už sem 4x po smrti. Minimálně. Kdyby mi tohle řekla dcera, tak ju uklidnim a začnu dělat všechno proto, abych situaci pochopila z její strany. Co tohle je sakra za matku?! Přes jinou hranici se zřejmě nedostaneme

Prompts for anxiety and depression to get you started

Zajímavé otázečky z pinterestíku nalezené pod názvem: 15 Prompts for anxiety and depression to get you started, které mě přiměli brečet pár nocí a přemýšlet nad svým životem. Enjoyyy

Dnes děkuji za: to, že sem stále na živu. Mám svoji kočičku, mám svůj vlastní pokoj, mám relativně své soukromí. Že se mám opravdu dobře po movité stránce, ale po psychické.. sem úplně v haj*lu.

Jsem pyšná na dosažení:

Jsem pyšná, že jsem se dostala na konzervatoř a z nuly jsem se za dva roky vypracovala na to, o co se jiní snaží zřeba sedm let.

Jsem úzkostlivá, když: mi někdo něco vyčítá, obviňuje.

Jsem smutná, když: Smutek je něco, co už nezažívám delší dobu. Smutek jsem naposledy cítila na přelomu 2015/16, kdy jsem byla smutná, že jsem se s prvním přítelem nemohla vidět, nebyl mi nablízku, protože jsme měli vztah na dálku. Teď už cítím úzkostné stavy, paniku, deprese, chaos, různé sžírající pocity, pocity k nevydržení až k sebevražedným skolnům.

Kterou jednu věc bych si přála změnit?

Moji psychiku.

---

Moje nejšťastnější vzpomínka:

Když mě můj první přítel "požádal o ruku" a dal prstýnek. Obecně na podzim 2015 jsem byla strašně moc šťastná s ním. Každá chvíle, i když jsme si volali, byla naprosto úžasná. A potom taky, když jsem svého kocoura naučila sedni (asi r. 2010) :D. A obecně chvíle s Mourkem.. byla jsem s ním strašně šťastná. To, jak mi usínal dvě hodiny v náručí a já pak s nim samozřejmě musela být několik hodin venku, protože spinkal :D A jak za mnou utíkal, jak kdyby mu šlo o život, když jsem ho volala. Je mi to trapný to zde psát, ale brečím kvůli němu ještě občas. Když si vzpomenu a tak.. ještě po tolika letech je mi strašně líto, že jsem o něho přišla.. byl to můj nejbližší "přítel" do mých patnácti, než jsme vytvořili opravdu silné pouto s prvním přítelem.

A jsem strašně moc vděčná, že jsem vzala tátův mobil, natočila jsem video, jak si na můj povel sedne a dala ho na facebook. Sice jsem ho dala, aby ho nikdo jinej kromě mě vidět nemohl, ale stáhla jsem si ho. Na rozlučáku s gymplem po maturitě :D Protože jsem opravdu pyšná na to, že jsem to kočku fakt naučila :D A tak jsem to video našla a stáhla :) Sem tam na něho kouknu. Fakt můj životní výkon. :D Si to napíšu do životopisu nebo co :D

Co mě v poslední době obtěžuje?

Rodiče, nevědomost ohledně mysliveckých zkoušek, já - moje psychika, moje vztahy, moje rozhodnutí od prvního rozchodu, který byly jen volání o pomoc, zoufalý. Dělala jsem blbosti a věděla jsem, že je to špatně, ale bylo mě to v tu chvíli jedno. Samozřejmě nemusím říkat, že jsem si to tím pohnojila. Ale tak aspoň to vím a snad se teď z těch sraček už konečně vyhrabu.

Napiš si seznam 15 věcí, které na sobě miluješ:

Začnu debilně: tělesnými věcmi a to jsou: 1. vlaaasky barevné

2. Tetování

3. Upřímnost

4. Bláznovství

5. Empatie

6. Liberálnost - otevřenost

7. Umělecká duše

8. že jsem divná a zajímavá, nevšední

9. zdravá mysl

10. Starostlivost

11. Ctižádostivost - jdu si za svým, realizuju

12. chtít se dále vzdělávat

to je asi vše.. jako mám prostě ráda svoji povahu.. docela

My oblíbená část mě je (po tělesné stránce): nohy. Krásný dlouhý hubený nožky. Jinak sem pyšná na své tetování, dělá mi to radost.

Jeden ze způsobů, jak bych se mohla více milovat je: překonat to všechno asi. Fakt netuším no..

Můj dětský hrdina byl: Asi můj kocourek mourek <3

a jsem podobná jemu v tom, že: sem občas potvora? Že škrábnu občas z ničeho nic, že se mi nelíbí něco, co někdo si řekne: hej, vo co jako de? Asi normální baba, řekla bych.

Jaká je tvoje nejlepší kvalita?

Jsem férová, nikoho neodkopnu, všem pomáhám, což má svý výhody i nevýhody. Aaa.. nerada jsem někomu dlužná.

Napiš dopis jednomu ze svých rodičů (a nemusíš jim jej dávat):

Mami, štve mě, cos mi provedla. Že si mě nechala na holičkách, nezajímala ses o mně. Rozumím tomu, že bratr furt jako malej vypiskoval a brečel a tys měla spoustu práce s jeho utěšováním, ale já jsem taky potřebovala utěšit. Vím, že když jednou za čas usnul a mělas čas na mě, já ale na tebe čas už neměla. Resp. nechtěla. Potřebovala jsem to hned. Byla jsem jen dítě, jednala jsem jen podle své přirozenosti a tak jsem lítala po venku, abych se cítila milovaná, chtěná, viděná. A sestra? Ta byla jen s ním a opatlávala ho. Na mě se vysrala. Je tolik fotek, kde to jde vidět. Sestra má na klíně bratra, ščuří se oba dva a já jsem opodál snažíc se o úsměv. Těch fotek je několik. To si byla tak slepá? Já rozumím tomu, že neměla otce, tak si chtěla vyhovět i jí, ale to bylo přece tak očividný, že je to jen malej psychopat, co se v ní rodil a že očividně byla úplně v pohodě. Za to já nebyla. A po tom, co zemřela babička, jsem byla ještě víc v hajzlu. A tys to neviděla. Jela si si dál. Noční můry, ani moje plačící já ti nebylo dostačující. Pořád jsem byla v pořádku. Pro tebe. A dokonce ani když mě v 10 letech poslali na psychologii, jestli jsem v pořádku, s tebou to nehlo. Jen ti řekli, že nemám žádnou poruchu při učení, že jsem chytrá a tobě to stačilo. Vždycky si byla proti mě. Jo, byla jsem trošku ztřeštěná a bláznivá, ale to jsem stále a teď se směješ. Bereš to. Ale před tim jste mě se sestrou jen uráželi. Začala pak dělat vysokou školu v mých 9 nebo 10 letech.. přes moji pubertu, dospívání, kdy jsem tě potřebovala zase. Dokonce i víc. A ty odpovídáš na to, proč sis školu začala dělat, že jsi neměla co dělat. Fajn. Ale jaksi si zapomněla na svý prostřední dítě. A začala si mě ještě víc psychicky deptat. Nepodepíšete mi přihlášku na konzervatoř, neumožníte mi se na ni připravit. Posrala si to. Sorry, ale posrala si celej můj život. Naprosto celej. Ovlivňovala tě sestra.

Jedna krásná vzpomínka z dětství: byli mi asi 4 roky. Nejedla sem, neměla sem chuť k jídlu, protože sem už jako malá měla deprese. A co ti řekla sestra? Že chcu bejt anorektička. Vzali ste mě nahoru k jejímu počítači a ukazovali mi fotky vychrtlejch holek a ptali se mě, jestli tohle opravdu chci. Já ani nevěděla, že něco takového se děje u holek. Panebože! Byli mi asi čtyři roky!!! Deptáš mě celej život. Snažím se ti říct, hezky říct, že si to trochu posrala, ale ty to nechceš slyšet. Neudělala si nic špatnýho. Jasně. No, omlouvám se, že jsem tak extrémně citlivej člověk a cítím to ještě milionkrát víc. Ale jasně. Nic to na mě nezanechalo. Jasně.

A ty otče. Seš chladnej. Objetí od vás se až štítím, protože ste mi za život dali asi čtyři objetí. Si necitelnej a nechceš si nic přiznat. V podstatě nejsem tvoje dcera. Jsem jen stroj, kterej ti má aspoň trošku vylepšit tvůj posranej život. Nikdy ses mě na nic nezeptal. Všude, co udělám, jsou chyby. I jako holka pětiletá. A víš co, otče? Bylo mi pět! Jasně, že moje výtvarné práce nebudou nic extra. A klavír si taky posral. Jediná soutěž, na které sem kdy byla. Hlavně, že tys měl učitele nějakýho neznámýho, ale byl přece ten nejlepší! A ty víš nejlíp, jak se hraje na klavír! A posrals mi to. Nemám potřebu tě poslouchat. Jen lžeš. Kopřiva je na oči. Zelí na dobrej sluch. I kdyby to byla pravda, nebudu tě nikdy poslouchat. Ani tebe matko. Jen ste si vždy vymýšleli. Donucovací metody, na který jsem si udělala obranej systém. Vlastně na všechno, co ste mi kdy řekli. A proto jsem si tak posrala život. Udělala jsem tolik věcí, který bych neudělala. Na polo z trucu. Ničili ste mi život a ani to nepřiznáte. Je mi z vás zle. Rozhodně vám své budoucí děti na hlídání nedám. Nechci, abyste je učili těmto sračkám. Aby viděli se vás stále hádat. Že ste nikdy do sebe zamilovaní nebyli. Jen jste se dali dohromady, aby otec nezůstal ve čtyřiceti panicem a sám a matka, aby nezůstala s děckem sama. A jediná výhoda: peníze. Je mi z vás zle. Jste ztělesněním všeho zlého. A nejhorší na tom je, že na vás nemám ani jednu jedinou hezkou vzpomínku.

Sepiš si 20 věcí, za které jsi vděčný:

1. Za to, že jsem to ještě nevzdala a jsem stále naživu

2. že se snažím dostat se z těch sraček

3. vzdělávám se

4. že jsem začala cvičit na klavír a dostala jsem se tam

5. za každý rozhodnutí, co udělám: kurz angličtiny, myslivecký zkoušky, číst knihy, vzdělávání, začala jsem učit klavír..

6. jaká jsem povahově

7. za své barevné vlásky

8. za to, jaká jsem lidská bytost a myslím na ostatní

9. že mám kde složit hlavu

10. mám to, co mám

11. že jsem po finanční stránce zajištěná

12. za svoji postavu

13. za svoje tělo, ke kterému se trošku chovám.. jak Kurt Cobain jak k psychice tak i k té tělesné stránce :D

14. za to, že se snažím bojovat

There's no light

mama I can't see at all

there's noone to break this fall

mama there's noone at all

Sepsáno: 19.4.2020, brečela jsem jak při psaní toho dopisu, tak i včera při tom, když jsem nemohla spát a do hlavy se mi zalilo ještě spooustu dalších smutných vzpomínek z dětství. Do toho mi začala hrát v hlavě písnička, která z neznámýho důvodu mě vždycky (VŽDYCKY!) rozbrečí. Do takovýho toho lapavýho breku, kdy "proklínáte", celej svět a říkáte si "jak se tohle mohlo stát?!". Tak asi tak. A fakt absolutně nevím, proč tomu tak je.

Please

Please. Lets sit on the top of a roof at 2 am and talk about life.

---

Heart

Jeden ex: Chybíš mi, chci tě asi zpět.

Druhej ex: Asi tě začínám zase milovat.

A přitom lásku, kterou jsem byla schopná dát někomu jinému, zmiňovaný nepřijal.

*So watch me fall from grace

Watch me carve my hate

I see you on your cloud looking down

I am on my knees today but you don't notice me

You don't notice me

I'm screaming while I pray

You don't notice me

I'm sick of you...

I am done with you...*

Už dál nemůžu

"Škoda, že jste nezavolali dřív, ale jo, dojeďte." Hm, asi mamka volá s tetou, že přijede s vnoučatama.

A dál se nezajímám o dění, hledim si svýho.

..

Máma k tátovi: "... a za chvilku dojede H. a P. ..."

Ne.

Ne.

Nenenenene!

Co mám sakra dělat?!!

*spolknu prášek "poslední pomoci"*

Rychle! Musím na záchod, pro čaj, zbytek musím udělat až pak. Nestíhám! Rychle pro sluchátka, hudbu, ať je neslyším!! Zavři se v pokoji a rozdýchej to!!

***

Abych vás alespoň trochu uvedla do děje.. mám o dost starší nevlastní sestru. Celej život mi dělala srašný peklo ze života. Trhání vlasů, škrabání, vajíčka a další jídlo ve vlasech bylo na denní bázi. Když jsem se blízkému člověku se špetkou s tímto nešvarem v mém životě svěřila, nikdo to nebral moc vážně. Klasické sesterské hádky. Jo. No, tak to úplně ne. Jeden kluk mi na to řekl moc hezkou otázku: "Hele, nemáš na ni alespoň jednu hezkou vzpomínku?". Moc hezká otázka, opravdu. Tohle není ironie. A říkám to nerada, ale.. nemám. Všechno "hezkého" co udělala (resp. když na mě mluvila normálně), tak to bylo jen z důvodu, aby se mnou manipulovala. Hlavně teda jako dítě. To mě na tom štve asi nejvíc. Protože pod její "vládou" sem kradla peníze (a nosila to samozřejmě jí) a taky sem třeba řvala na svoji babičku, že je to p**a, že musí to a to. Je mi z toho zle. Ale omlouvám se.. byly mi asi čtyři roky a měla mě v té době totálně v hrsti, jelikož jsem svou hlavu neměla. A dokonce i když jsem byla starší, tak v určitých momentech mě měla v hrsti.. Samozřejmě ne tolik, jako v těch čtyřech letech.

Když se konečně ve svých 27letech konečně (KONEČNĚ!!!) odstěhovala, stále mě pronásledovala v mých snech. Respektivě nočních můrách. I když už rok zde nebydlí. Musím říct, že co já se potom odstěhovala (tak nějak, ne úplně) do Brna, tak tam se mi sny o ní moc nezdají. Teda.. aspoň teď jak nad tím přemýšlím.. Nejsem si jistá, ale asi ne.

No, každopádně pořád se mi zdají. Už samozřejmě míň než před tím rokem. Ale náplní každého takového snu je bitka, řev a hádky. Klasika, spoustu takových scénářů se v podstatě i stalo v realitě.

Těžko říct, kdy mě tyto sny opustí nadobro. Jedno je ale jistý. Už nikdy je nechci vidět. Což je docela těžké, protože jsme se neochotně viděli na rodinné oslavě. Nebo když jsme s mamkou teď vymydlili celej barák (jakože jarní úklid), tak tam toho spoustu nechala. Tím myslím masky na vlasy, různy sprcháče, tělovej scrub, pleťovou masku. A samozřejmě to nemůžu vyhodit, většina je i docela dost drahejch a pravděpodobně i dobrejch. Ale musím říct, že i ta vůně mi je strašně nepříjemná. Není to tím, že by mi nevoněly ty produkty. Jen je mám spojený s ní.

Mám i s tímto barákem spojených tolik věcí. A i to, že vim, že bydlí v Brně, JE mi prostě nepříjemný. Co když ju někde potkám? Když projíždím Brnem,.. nevím kde bydlí. Co když ju potkám v nějaké části? Nebo na svoboďáku. A já vím, co musím udělat. Musím se odstěhovat jinam. I s Brnem mám spjaté špatné vzpomínky - víceméně. A pokud bych měla zdědit barák, ve kterém teď jako "rodina" bydlíme.. asi odmítnu. Ne asi. Sakra odmítnu! Tenhle barák je pro mě ztělesněním všeho špatného! Tolik křivd se mi zde stalo.. nechci se tady litovat. Ale sakra! Nachází se tu po mě hektolitry slz. Jako zvládám to. Jakž takž. Ale dostávám z toho všeho panickou úzkost.

This. Or that. Or whatever.

Listen closely to songs I play

because the lyrics speak the words I fail to say.

Cant scream

Chtěla jsem křičet v roce 2008, protože jsem cítila, že to potřebuju. A to jsem taky udělala, protože jsem to tak cítila, že je to správné. Jedinou reakci, kterou jsem na tento čin dostala, byl výprask vařečkou. Pochopila sem, že tu bolest musim vzít, držet si zadek, kterej sem měla v jednom ohni, a brečet. Ale potichu.

Chtěla jsem křičet v roce 2009, kdy se můj každej "sen" proměnil v noční můru, která mě strašně děsila. Myslela jsem, že nejsem sama v pokoji. Kroky, vrzání, vítr narážející do střechy našeho baráku. Křičela jsem, protože jsem byla vyděšená. Reakcí na tento čin bylo seřvání mýho otce, ať si zapnu lampičku a sem potichu, protože bratr, sestra a vlastně celej barák spí. V slzách jsem nakonec jakž takž usnula. Ale noční můry se vraceli noc co noc dlouhých několik let.

Pochopila jsem, že křikem jen věci zhoršuju, a v řečech, jak je má sestra úžasná, že má samý jedničky a je celej den zavřená v pokojíčku, že je strašně soběstačná, jsem se snažila najít samu sebe v lepším světle. Tudíž jsem se začala zavírat v pokoji. Být soběstačná. Chtěla jsem křičet. Takže jsem svůj křik přenesla do svého nitra, který jsem si postupně zútulňovala a nikoho nikdy nepustila. Protože tohle se ode mě očekává. Tedy aspoň jsem si to tak myslela.

Teď - po 7 letech, vím, že je to hloupost. Chci opět křičet, ale nemůžu.

Rodičům tohle vysvětlit nemůžu. Chci jim vmést do tváře, že udělali obrovskou, obrovskou chybu. A že mě to poznamenalo už na celej život a toto břímě si ponesu ještě dlouho a možná, že se to i ukáže na dalších generacích. Já znám jejich odpověď. Že si to vymýšlím. Že to není pravda. A že jsem očividně v pořádku.

Můžete být rádi, že nevíte, co v sobě všechno mám, že ani nejsem schopná to povědět.

Chci křičet, ale nemůžu. A zřejmě už nikdy nebudu.