Dva světy

 Já nevím. Vždycky, nebo povětšinou, když něco vypustím z pusy, tak mám pocit, že melu strašný hovadiny, a že už nikdy nemám vyjadřovat svůj názor. Ale když s někým jsem nebo i normálně během dne, tak mám pocit, že si zasloužím daleko víc (všeho. Pozornosti, lásky, od života, od přítele, od sebe atd). A tu mi přichází otázka - je tomu opravdu tak? Jsem zaseklá někde mezi? Mám nutkání být naprosto zticha a taky se pořád vyjadřovat. Ti stejní lidé chtějí, abych byla zticha, a zároveň abych pořád mlela. To stejný já. Asi sem se v nějakým tom časovým meziprostoru sekla, co?😅

Traumata, co totálně otřásla mým životem a otočila jej o 180°

 1. Smrt babičky, následování tou realitou dost špatné rodinné situace, kterou jsem najednou viděla a viděla mnohokrát víc (Hana)

2. Smrt mýho parťáka Mourka, který mi zaplnil všechny ty rány, co jsem měla otevřený

3. Druhý stupeň - 6. třída

4. Klavír - ta bolest překonávání otvírání starých rán a zvelenásobnění těch předchozích problémů (rodinných atd), uf

5. Můj první vážný vztah (po intimní stránce)

Bojím se říct, že doufám, že už snad nic jinýho nepřijde, ale život je sviňa! No, ale všechno tohle se strašně mezi sebou míchá.. No. Radši klepu, ale fakt si myslím, že už snad nic by se stát nemělo. Jakože nějaký trauma. Klepu, ale mám pocit, že už nic takovýho by být nemělo.