Dopis? Nebo jen vylití srdíčka?

 Dnes za tebe byla mše svatá, babi. Páni. Za pár dní 16 let. 16 let od počátku totálního zhroucení mýho psychickýho stavu (ale to není tvoje vina, nechci, aby to tak znělo). Je to už sakra dávno.. a já tak trochu nechápu, jak si pro mě mohla být takovým důležitým člověkem v mém životě, když si tě ani skoro nepamatuju. Obličej si vybavuju jen matně, hlavně si ho přibarvuju jen díky fotkám, který sem párkrát viděla z mamčiny druhé svatby, jak tam na obřadu s dědou smutně sedíte. Hlavně ty si smutná. A moje jediná jakž takž hmatatelná vzpomínka je, jak jsme hráli nějakou deskovou hru. Vybavuju si z ní jen 5 vteřin. 

Pamatuju, jak jsem ji pak chtěla hrát, ale nevěděla sem, jak se samozřejmě jmenovala. Tipuju, že to byla podobná situace, jako když sem řekla mamce, že bych si dala: "To kulatý.. no tam to.. eee.. amolety! (palačinky)" a pak jsem dostala hysterák, že sem chtěla amolety a ne tohle. Protože jsem myslela bramboráky😂😂 ale dostala jsem palačinky 😂. Achjo😅. Takže asi podobná situace jako s deskovkou.. jen sem teda nedostala hysterák. Ale mrzelo mě to.. byla to moje jediná jakoby spojitost s tebou. No a pak samozřejmě po tvém odchodu .. moje iniciativa: "Poooď (beru bratra za ruku), jdeme se podívat za babičkou!", chmatám po klice přes obývák do ložnice. "Babička tu není." řekla máma. Se slovy 'aha' jsem jednala, mám pocit, jakoby nic. Jakoby mě to nezajímalo. Nevím, jak to znělo od čtyřleté holky. Až po nějaké době mi došlo, jak to je. Že babička jen nějak neodešla nebo neodjela. Ona se už nikdy nevrátí. Prostě tu s námi není.

"Podívej na tyhle závěsy. No ty budou v tvém pokojíčku krásný! Počkej, až je uvidí babička, jak se jí budou líbit." .. už je nikdy neuvidí. 

Ani jí už neřeknu tu dlouhou básničku o perníkové chaloupce, kterou jsem se naučila a řekla jí snad na všech maškarních bálech, který se kde pořádali. Jediná poslední hmatatelná "vzpomínka" je ta noční můra. Kdy jsme šli ze hřbitova. Mamka, kočárek, bratr a já s balónkem - asi tedy z pouti, ten s heliem. Jdeme si po chodníku až do míst, kde končí - je tam přechod na přejití. Zastavíme se, abychom se podívali, jestli něco nejede. Můj pohled jde směr balónek. Myslím, že byl růžový - možná srdíčko? Nebo myška Minnie? Fakt moc hezký. Kouknu na vteřinu vedle sebe a vidím, jak máma s bratrem už vyšli. Mám zakázáno jít sama přes přechod, i když jsou jen asi v půlce, pár kroků ode mě. Křičím: "Mami! Mami! Já jsem ještě tady! Mami! Mami!!". Podívá se na mě. Ovšem není to ona. Má podobu hnusné čarodějnice. Obličej zašedlý a začervenalý, vrásčitý a hlavně se smál. Dívala se na mě, ošklivě se smála a odcházela společně s bratrem. 

Od té doby, dá se říct, můj dospělý mozek tak usoudil, že toto je moment, kdy se všechno v mém životě zhroutilo. Mám pocit, že ty si byla mé opěrné trámy a já mohla po nich skotačit. I když to byli jen trámy a všude se dalo jen tak propadnout do v podstatě ničeho, já věděla, kam se můžu "schovat před tím špatným, co mě ve světě čeká a co tam je". Najednou si tu nebyla a já aniž bych chtěla něco proti tomu dělat, jsem prostě byla nucena tam spadnout. Rána jak z děla. Jeden den svá sluníčková, druhej den černočerná. Zde si dovolím nemít ráda svoji hypersenzitivitu - byl to extrémní šok jak prase. Jiným by to třeba tolik nepřišlo (brácha je v pohodě, i sestra.. i zbytek). Ale tím ti, babi, nic nevyčítám a ani nechci. Sama bych na tvém místě chtěla už dávno odejít. Vraťme se k té mé původní myšlence, protože jsem si teď naběhla a omylem sem se dostala do sfér, ze kterých nevím, jak teď vybruslit😅.

Je mi prostě zvláštní, jak jsi mohla znamenat pro mě tak mnoho v tak útlém věku, když si tě pomalu ani nevybavuju a asi ani ty si mě moc nepamatuješ. Ale chci ti říct, babi, že jsem moc ráda, že jsem tě ve svém životě měla aspoň na chvilku. Protože, jak už jsem zde psala, jsem stvořená z donucení, stresu a z hladu, jelikož druhá babička mámu nutila jen kojit, i když už mlíko neměla. A tak jsem alespoň na chvíli dostala tebe❤️. Kdo ví, co bych bez tebe byla. Asi bych alespoň na pár let nezjistila, kdo vlastně jsem, jaká doopravdy jsem. Teď se jen ptám (ptala, od konce listopadu už vím!! Díky mé úžasné psycholožce❤️), kde je ta čtyřletá holka? Jen čistě ona? Ne jen ten odštěpek a následné vytvoření jiné identity? Třeba bych vůbec nevěděla. Neměla bych se o co opřít. A nebo už dávno v nějaké šesté/sedmé třídě zemřela. Protože by tu nebyla žádná šance na únik. Vidíš, babi. Na co jsem tu přišla. Tolik si toho na chvilku pro mě udělala.

Asi už toho vypisování nechám. Asi chceš už mít klid. Ne mít na starosti uřvanou zlomenou holku. Tak jen naposledy: díky❤️. Víš, že tě v myšlenkách mám a budu mít stále. Nechť mám už po psychické stránce vše vyřešený, abys i ty už měla jen a jen lehčí spaní. Budu se snažit, slibuju. Moc na tebe myslím.

Divně prázdno

 Když měla dojet nevlastní sestra s jejím přítelem, radost sem neměla. Nikdy nemám radost. Ale až na začátek to bylo relativně dobrý. Vlastně obecně tyhle Vánoce byly podezřele dobrý :D. Cvičila jsem pak, aby už jako odešli.. po skoro třech hodinách nic. Odcházela jsem za slepicema za dědem a vidím, jak si prostě užívají, smějou se.. jakoby se nic nestalo. Jakoby zapomněli, že sestra chtěla jejich smrt, aby pak všechen majetek mohla prodat a koupit si za to co chce. Jakoby zapomněli, že ten její přítel jim posílal výhružný smsky. Nad tady tím se pozastavuju vždycky. Ale dolehlo to na mě až co jsem (teď) přišla od dědy. Doma nikdo. Hrnec od svařáku a dalšího jídla navíc. Úplně jsem je viděla, jak se baví. Přítel se mi neozval od včerejší noci a stále se neozývá. Já tu sama. A teda s čiči. Svalila jsem se na zem a udělala "bobka". Ale Miuška ke mně došla a, já tomu říkám, pusinkování. Miláček ❤️. 

Hele, nevím, co to zas je jako za fázi, ale necítím se ve své kůži. Plakala bych, ale nemůžu. Možná k tomu pomohl i dědův rozhovor, u kterýho jsme se dostali k tomu, že už bude po desátý praděda (že jedno se narodilo teď přes noc) :) a pak jsme počítali, kolik lidí tu u nás v obci čeká dítě. A taky jsme počítali, jak dlouho budu ještě studovat. .. minimálně 7/8let. Do toho mi pravděpodobně na mysl skočil moment z 2.1., kdy jsme byli na nějakym posezení nebo co s pár přátel od přítele. No, a taky se tam dostalo na to, kdy jako budeme mít děcko. A že je nejvyšší čas se k sobě aspoň nastěhovat :D Má odpověď: že se mimo jiné kvůli němu chci dostat do Prahy - jakože přestoupit, a že bych kvůli němu i přerušila studium, abych to děcko mít mohla. Tak mimo jiné, že zase dělám všecko možný pro borca, zatím co on jen malý procento, na mě dolehlo všecko toto. Sestra a to jejich "haha chování, nic se nestalo" (hl. na rodiče myšleno), ta samota, kterou jsem nečekala, neozývá se den přítel, budu studovat do bůhví kolika a to, že ještě dlouho mámou nebudu. Cejtim se zas v sobě.. prázdně. Ne, opravdu si nedělejte s tímhle starost. Jsem v pohodě. Jakože.. není mi nic hroznýho :D Teda jako jo.. ale i ne. No, není to nic černýho. Jen je to.. asi prázdný. Ve mně.
S tím děckem sem vás dostala, co :D. Pravdou je, že už od patnácti let jsem jej chtěla mít. Jen samozřejmě mám dostatečnou inteligenci na to, abych věděla, že asi teď úplně ho mít nemůžu, že :D.
Pořád někam utíkám. Už od mala. Rychle do školky. Ve školce, ať už su ve škole. Ve škole, ať už su na střední. Na střední, ať už mám děcko a pracuju. A taky z gymplu, ať už su na konzervě. Nevím. Teď, když nad tím přemýšlím, tak asi by to ani nešlo, kdybych se opravdu dostala na vejšku do zahraničí, což bych ráda. Fakt to tu nemusím - v čr. Někdy jo, někdy ne. Momentálně mi to tu smrdí (ne doslova, chápeme se). I takovej další bod, proč chci mít děcko, co nejdřív, nehledě na to, že by mi bylo 50/60, až by jim bylo 20, jak teď naši, což.. uf, to bych už ráda byla babičkou; je ten, že mám strach. Strach, že s ním bude něco špatně. Podívejte se kolem sebe, jaký děcka se tu rodí.. postižený nebo mají nějakou vadu, např. nemůžou jíst, nemůžou třeba jít klasicky na záchod - případy z mého okolí. Obecně sou ty děcka prostě.. špatný, protože žijeme, pardon, v takových sračkách. Ovoce, zelenina, maso, mlíko, cokoliv. Podívejte se, co v tom je za blbosti. A to, že si třeba zeleninu, ovoce my osobně pěstujeme, máme ze dvě zabijačky ročně, vajíčka vždycky domácí.. tak to nejsou plnohodnotný suroviny/výrobky (?). V té půdě toho moc není. Proto ty plody nemají ty výživný věci, co tam kdysi byli, nebo co by normálně měli mít. Jsme na tom líp, než kdybychom to jako většina lidí kupovali v obchodě, no, ale i tak to není ono. Někde jsem četla, že když byste si dali pravý rajče, takový, jaký bylo, plácnu, v 19.st, tak byste těch našich rajčat museli sníst daleko víc. A o ovzduší ani nemluvě 🙄. Opravdu se bojím, že by mohlo být špatný. Dělá mi to prostě starost. Vemte si, v jakým sem třeba v psychickým stavu. Tohle rozhodně nechci předat dítěti. Nic špatnýho. Takže všechny tady ty faktory, a pak taky to, že už těch pět šest let bych dítě už chtěla. Přítel chce až po skončení vejšky, což je logický, takže zhruba za ty čtyři roky. Ale zas víte co. Chlapy to zas tak řešit nemusej. Bože, v kterým světě žiju😂 Jestli jste to dočetli až sem, tak se podívejte na tolik bodů, co sem tu vypsala ohledně děcka😂😂. Achjo. Hodinu píšu tenhle článek. Hodinu a čtvrt jsem doma sama (absolutně nechápu, kam by všichni mohli jít.). A přítel na mě očividně taky sere. Těžký najít ten balanc. Pro mě, jako pro babu s miliardou snů, který do sebe časově jaksi nezapadají. Tyvado, sem divná? Už od čtrnácti/patnácti chytám mateřský pudy😂 Se mnou je něco špatně.. ve vícero směrech.

Bolest

 Aaachjo. Fakt mě štve a mrzí, a prostě všelijaký další pocity; co furt rodiče dělaj a říkaj. Jako bolí mě, jak rodiče všude říkaj, hlavně máma, že ze mě bude slavná klavíristka, nebo že chci být, a budu studovat v zahraničí. Ale pak tě nenechaj cvičit a nelíbí se jim, když se po všech stránkách vzdělávám. Bolí mě, jak máma všude roztrubuje, jak jsem šikovná, chytrá, cílevědomá, dělám xy věcí, a doma mi říkaj, že dělám hovno. 

Nejsem naštvaná. Tohle už znám, pořád se to opakuje, a ani na tom nejsem nijak špatně, asi i kvůli příteli, se kterým mi bylo moc krásně, když jsme se po (uf) třech měsících viděli, ale prostě mě to mrzí a bolí, jak tohle furt musím slýchat. 

Představte si mě jako holku s delšími vlasy, co drží v rukách srdce (nemusí být lidské, jo😅 prostě klasický srdce), trošku pošmouraný, ale jako v pohodě; holčina má oči sklopené dolů (ne úplně), výraz posmutnělý, skoro až k pláči, ale ten je docela daleko, plakat nebude. Tak zhruba tak se teď cítím. Vlastně pořád jsem tahle holka, co drží svý srdce, a v podstatě čeká, co mi kdo udělá. Ty dobrý a ty špatný věci. A jo, tohle je dost špatný přístup! A už jsem na lepší cestě, kdy se snažím na sobě pracovat, ale není to nic extra. Ale makám! A budu makat i dál, i když cesta je dlouhá a bolestivá.

A taky: žiju! Nebojte se. Měla sem jeden breakdown a úplně jsem vám to sem nechtěla psát.. a pak jsem byla špatná z toho, že vás pořád bombarduju černějšími myšlenky a věcmi. Bohužel vždycky sem píšu spíš to špatný, protože je to taková moje rychlá terapie a pomoc, ale z pohledu jinýho čtenáře to asi není úplně fajn čtení.. Ale sem právě strašně ráda, když to někdo komentuje. Dostávám prostě jakoukoli zpětnou vazbu a fakt sem ráda a vděčná za tohle 😊 Tak právě proto píšu blog a ne: "Milý deníčku," :D Takže se to ve mě hádá. Tak jako vždycky se vším.. ale nebojte. Mám se relativně dobře. Nebo aspoň líp než předtím. :)

A vlastně šťastnej novej rok! Ať se vám splní všechno, co si přejete :) no, a taky ať ten sráč (covid) už vypadne. Mám vás všechny moc ráda <3