Nezvládám

 Už to doma fakt nezvládám, proč mi bůh nadělil takovou dementní rodinu? Čím sem si to zasloužila. Proč naprostí idioti vždycky vyhrajou? To by mě fakt zajímalo.

Z ig skupiny 'spolublázni'

Holky, mám strašnou krizovku. 

Už od dětství mám s rodičema špatnej vztah, v podstatě s celou rodinou. Vždycky sem byla ta, o kterou se nikdo nezajímal a jakkoli sem se "sebevzdělávala" (klavír, malování, cokoli), tak je to nezajímalo. Nikdy sem pro ně nebyla dost dobrá. Když sem měla koncerty na zušce, nikdo si mě nepřišel poslechnout. A když sem je donutila, tak to prostě nebylo dost dobrý. Takže jsem měla pocit, že musím dělat víc. Začala sem být workoholik a perfekcionista (když sem našla svoji vášeň). Nakonec sem dělala gympl a konzervu zaráz, do toho jsem chodila na kurzy angličtiny, dělala jsem myslivecký zkoušky a soukromě jsem vyučovala klavír. Nedávno jsem se spontánně ještě rozhodla mít slépky, protože dost často peču a vajec je málo, vždycky jsme je dokupovali. 

Malé představení bratra: nervák, co rodičům nadává (pardon za ta slova, ale je to prostě tak) do p**í, k*nd, k**ev, l*der atp. Otec se tomu směje (jakoby to byl vtipnej vtip) a u mamky je to zlatíčko samosebou. Když srovnám to, co mám já hotovýho a on, je to úplně nulový, nic, za co byste jako rodič mohli být hrdý, ale tak to je jeho věc. 

Nevlastní sestra: vždycky mě mlátila, trhala vlasy, házela po mě vajíčkama, nožem, vidličkou - cokoliv bylo po ruce, vyhrožovala (např. že mi vytrhá z klavíru struny, roztrhá plakáty atp.) a úplný vrchol: když jsme jeli s orchestrem zušky do chorvatska, tak mi řekla, že doufá, že se v autobuse zabijeme (nevim, jestli si to někdo pamatuje, asi rok 2014, kdy na dálnici do chorvatska byla nějaká autonehoda obrovská, už přesně nevím, takže to bylo v rámci toho). 

A dnes mi klasicky bratr nadával z nadávek výše uvedených a otec na mě křičel. Byl tam po těchto "scénách" strejda, co se mě normálně hezky ptal a bylo vidět na něm, že mě "obdivuje" a že je to fajn, že sem se na ty slépky dala a já vždycky se v takových věcech hned rozbrečím nebo kohokoliv s kym přijdu do styku - nějakej známej buď z rodiny nebo přátel a já vím, že je to trapný a vždycky bylo, ale moje tělo prostě jinak nemůže. A já nevím, jak dlouho tento nápor ještě zvládnu v sobě udržet. Prostě.. ani nevím, jak to popsat. Je mi z toho všeho hrozně a nevím, jak z toho pryč (aniž bych se nerozhoupala k sebevraždě). 

Vždycky mám pocit, že až tohle udělám, tak po tomhle mě už musí pochválit (maturita, ty mysl. zkoušky), ale ono nic takovýho nepřijde, přijde jen po tom velkym stresu a náporu ještě větší tlak z toho, že jsem něco očekávala a nepřišlo to. Většinu svýho života jsem chtěla být slavná klavíristka a šla jsem si tvrdě za tím. Rodiče ale měli problém, že x hodin cvičim (a především sestra) a že mi hodiny navíc platit nebudou a nepodepíšou přihlášku. Nakonec mi to "dovolili", já se dostala, ale prostě už sem byla "moc stará" na své sny a už dál ve svým životě nemůžu žít ve svým světě, protože vim, že zvenčí mi to vždycky někdo pokazí (třeba teď moje učitelka), navíc každým rokem stárnu a prostě už to není reálný koncertovat. Když přišla na to řeč, že budu jen tuctová učitelka, protože už jsem moc stará, tak se najednou rodiče díví proč. Tak sakra! Když mě celej život ponižujete, nedovolíte mi ani cvičit nebo platit hodiny klavíru a nechtěli podepsat přihlášku, tak se asi divte. Prostě.. už ten tlak a to všechno, co v sobě nosím a pořádně se v tom ani nevyznám, nezvládám.

Jediný co, tak tu sepisuju sloháč jako prase a skoro hodinu zde brečím.

Adresováno: tobě.

 Neříkej prosím nikomu, že se stydím, že mám strach, že jsem nervozní. Neříkej nikomu, že mám psychické problémy. Ukazuje to slabost. Většinu svýho života jsem vytvářela svůj vzhled, postoj, obličej tak, aby poukazovali na to, že jsem silná, že se nebojím, že jsem řečník, že kašlu na názory ostatních, prostě si jdu za tim, co chci, že miluju společnost, že nemám žádný problémy. A povedlo se. Sice je to asi důvod, proč mi nikdo nevěří moji zlomenost, ale já tak chci působit. Nebo ne chci, ale musím, jinak by mě nebral nikdo vážně. Ale tobě jsem nechala nahlednout do mého opravdového já, tobě věřím. Ukázala sem ti, jak jsem zranitelná. Nechci ale, aby si o tom říkal ostatním. 

.

Potřebuju nějakou oporu, nejlíp tebe. Nechci se cítit opuštěná, protože mám strašnej strach, že až přijde zima, tak ten tlak už nevydržim.

.

Já vím a naprosto rozumím tomu, že máš spoustu práce s vejškou, ale stačí jen slovo, krátká větička. Že na mě myslíš, že tu jsi pro mě, že všechno bude dobrý.. protože mám zase pocit, že to sklouzne k tomu, jak to bylo kdysi. Že jsem tu jen pro tebe. K tvým vlastním účelům a na mě nezáleží. Leda tak na tom, jestli přijedu nebo ne. A promiň, že jsem zase taková nevrlá. Já to už v sobě nemůžu udržet..

.

To, že se zastáváš svých "bejvalých" taky moc nepomáhá. 

.

Jde mi i o nějaký uznání. Protože to nikdo nikdy neudělá (a už brečim..v autobuse) z mýho blízkýho kruhu lidí. Prosím nebuď jako oni. Dřu se jako mezek a jako obvykle to nikdo neuzná ani to nikoho nezajímá. A místo vytoužené úlevy z toho, že to mám za sebou, přijde ještě větší psychická bolest.

.

Proč se tak bojíš nahlédnout do mě? Máš strach, co za hnus tam najdeš nebo proč to tak je? Je to, jako bys nechtěl mít se mnou nic společnýho.. Buď mužem, buď mým přítelem a pojď tomu čelit. Společně se mnou.