No a taky další důvod byl ten, že jsme navýšily dávku antidepresiv, což jsem opravdu potřebovala. Když teď tak vzpomínám na své pocity, tak to bylo, jako bych žádný prášky neměla. Zase back in time a bytí na tomto světě bylo.. prostě strašný. Opravdu strašně. Mám pocit, že jsem to sem i psala. Měla jsem pocit, jako bych prostě jen za živa umírala. No, alespoň prášky na spaní zabírají, takže.. aspoň něco.
A co je u mě nového? No, s tímto se vám musím svěřit.. oslavila jsem své dvacáté narozeniny nedávno a přítel, protože máme vztah na dálku a pořád teď pracuje i přes víkendy, mi nechal poslat dvacet růží, šáňo a bonbošku. Upřímně, chvilku jsem si nebyla jistá, jestli je to vážně od něho :D Protože takovejhle nikdy nebyl. Jakože na takovýto obří dárky. I když proč by někdo někomu dával něco obřího, když s ním není. Takže to neberte, že mám něco proti tomu. Na každopádně, abych to shrnula, byl to šok a strašně nádherný. Fakt mě má rád. A upřímně.. jestli se nějak nerozhádáme (tzn. jestli já neuteču ze vztahu), tak asi spolu už zůstanem. Fakt mě má rád. A naháněl mě celý roky, abychom byli zase spolu. Každej už jsme bohužel/bohudík měli pár jinejch vztahů či spíš úletů, že víme, že my dva si opravdu roumíme a mohlo by to mít delší trvání. I tak musím ještě dopsat jednu myšlenku: já nevím. Nevím nic. Nevím, co cítím k němu. Co cítím obecně. Ale vím, že si rozumíme a že bych to s ním zvládla. Oba jsme hodně emočně založení (on vybuchuje, mě všechno bolí) a máme signál, abychom se emocím nepoddávali. A zatím bych řekla, že to funguje :). Jen bych stejně byla moc ráda, kdybychom se víc bavili o mých pocitech a rozebírali to. Ja vím, že když se vidíme, tak jsem ráda, že jsem s ním, on že je se mnou, takže to tu clonu ještě víc prohloubí, ale pořád mám tohle všechno v sobě. A i když nevypadám, protože za ta léta jsem byla nucená to skrýt nebo spíš přemístit jinam (do hlubin mě), neznamená to, že to tu není. A taky aby si ten blbec přečetl můj blog!! :D
Taktéž jsem se dnes vrátila z Prahy. Byly jsme tam s kamarádkami na výletíčku. Dorazila jsem po sedmé hodině a najednou to na mě zase všechno spadlo. Cejtím se hrozně. Strašně. No fakt šíleně. A čím to je? No bůh ví. Tak vezmu pilulku poslední pomoci. Mám chuť vzít žiletku a trošku si ulevit. Co mi v poslední době pomáhá, je myšlenka na to, že nosim krátký rukávy, a už pár lidí iśi jizev všimlo. A fakt mi to není příjemný. Je to něco, co chci schovat. Tak jako mé pocity v sobě. Jen to prostě občas fakt nejde. A jestli mi dovolíte být na chvíli vědmou, až přijde podzim, určitě se neudržim. Hlavně mě poslední dobou děsí myšlenka na to, že to období zase přichází. To, že jsem to minulej rok opravdu málem nevydržela. Ne tak jak předtím ty situace na umření. Ale opravdu to, že byl můj život na vlásku. Měla jsem trošku štěstí v neštěstí. Opravdu se toho obávám. Achjo.
Jina ze soudku u psycholožky - kreslily jsme mé overthink pochody a snažily se je zastavit a i přenastavit. Myslím, že toto je dost dobré. Akorát si všímám, že nejde jen o overthink things. Například právě teď. Je to prostě něco, co tu je. Jen tak se to tu objevilo a nechce to jít pryč. A já jen nevím, nevím nic. A uvědomuju si to, že ji to i sere, sere to všechny, komu řeknu, že nevím, ale já opravdu nevím. Já vůbec nevím, co nevím. Víte?
