Proč ne já..

A dost. Instagram je peklo, ne že ne. Vidět tvoji fotku.. to bolí, tak šíleně to bolí.

Proč ne já? Proč neutěšuješ mě, proč si mě kamarádem být nemohl? Proč se takhle nemůžeš chovat ke mně? Co je na mě špatně? Co je jinýho na ostatních, že oni jo a já ne? Já tu prostě nerozumím!!

Po plese nad ránem

Chci brečet, abych plakala. Jenže nemůžu. A tak se řežu, abych krvácela.

Blbovinky

Největší vtip je v tom, že nemůžu o tom nikomu říct. Ani nevím jak. Když přijde na své, jsem schopná ze sebe vyklopit jen to je v pohodě nebo je mi fajn. Nevím, jak to popsat. Se svěřování mám své zkušenosti, nechci už od sebe lidi odhánět.

Nálezám opět samu sebe

Nevim, co se svym životem. Měla sem před několika lety jasno. Chci být klavíristka a dělat lidem po celém světě radost. Hudbou i financemi, který bych dávala na charitu a tak. A taky si zřídit zapadlou cukrárničku/kavárničku s tmavě červenýma zdmama, kýčovitejma obrazama a obouchanejma židlama a starejma gaučama, kde by bylo i malý podium, kde by byl prostor pro začínající kapely nebo zpěvačku. A nebo jamy. To by bylo tak skvělý dát prostor mladým umělcům. Ach. Nádhera.

Ale teď? Nejsem si v ničem jistá. A tak s víc jak půl litrem svařáku sem se sem šla vypsat.

Co mi leží na srdci, tak to je Marek, kterýho ze srdce nenávidim. Nejlepší kamarád. Hah. Tojo.

Ale z tohoto se musím vyhrabat. Co vlastně chci? Co se mnou bude? Tohle byla moje včerejší otázka.

Dobře, dobře. Ztratila sem svou víru, své sny. Tak začnem pomaleji. Co je to, co opravdu chci.

Fajn, první věc. Odstěhovat se. Bydlet v anglicky mluvící zemi.

Super, super. Tak teď to jen opravdu chtít. Začneme pracovat teď na tomto ne? S prvním krokem sem již začala. Před několika měsíci jsem se přihlásila na kurzy angličtiny, která začínají za necelé dva týdny. Super! Tak se soustřeďme na to! Máme práci, beruško!