Sem tam přemýšlím, jak vypadá "vlastní svět" někoho jiného. Je to opravdu místo podobné snům akorát nereálné? Vznášejí se tam poníci a jednorožci rozsypávající všude třpytky, duhu a další blbosti? Mají tam ostatní nějakého svého strážného? Někoho, kdo jím pomáhá ten život líp zvládat, radí jim a tak? Nebo je to jen abstraktní?
Za mě - abstrakní. Za svůj svět pokládám nikdy nenaplnitelné momenty a situace, konverzace, které nebudou nikdy vyřčeny, setkání s lidmi, která se nikdy nestanou, a hlavně velmi nereálné sny a životní cíle.
Rozhodně není dobré trávit v tomto světě, ať už je jakýkoli, příliš času a odříznout se tak od reality. Na druhou stranu musím říct, že pro mě je to jediná věc, která mě drží při životě. Vysnít si tohle všechno a klamat samu sebe "co kdyby, mám ještě čas, stále se to může stát, dreams come true, do they?". Ano, lži, ale není to v tomto případě ta lepší varianta? Být snílek nebo radši zemřít? Život se může přece ze dne na den převrátit úplně vzhůru nohama.
